Má vaše dítě potíže s vyjadřováním? Je to netrpělivý neposeda, který si neumí sám hrát? Zdá se vám, že se špatně soustřeďuje a neumí se učit?

Nesnadno navazuje i docela běžné sociální vztahy? A je to mluvící televizní reklama? Pokud na většinu z položených otázek odpovíte ANO, pak vězte, že vaše dítě má příznaky „televizního dítěte“.

Trávení volného času sledováním televize není výhradou jen nás-dospělých. Z hlediska duševního zdraví je prý patnáct hodin týdně rozumná televizní dávka pro dospělého a američtí pediatři doporučují, aby také děti sledovaly televizi jen hodinu či dvě denně.

A jaká je dnešní realita?

Průměrně prý děti stráví před televizní obrazovkou 25 hodin týdně! Páni, to jsou celé tři pracovní směny... Pak není divu, že má potíže s vyjadřováním, protože jen pasivně vnímá, ale aktivně nemluví. Je to jako s učením se cizího jazyka - musíte mluvit, mluvit, mluvit. Co je platné, když rozumíte anglicky napsanému odbornému textu, když se nedokážete v Londýně zeptat na cestu k metru apod.

Co s tím?

Že asi není dobře mít doma „televizní dítě“, to tušíme všichni. Ale co s tím? Změnit televizní návyky dětí se pokusili v Japonsku, kde apelovali na rodiče:Nodkládejte své děti před obrazovku". Co je k tomu vedlo? Zkušenosti s příslušníky první generace, která „vyrostla“ s televizí. Všichni měli společný problém - neschopnost prosadit se v zaměstnání a ve společnosti. Rodiče, kteří tuto výzvu přijali, však začali chybovat jinde - předčítali dětem z knížek, místo aby je nechali mluvit samotné. Povzbuzujte děti k mluvení, povídejte si s nimi, tak zní rada odborníků.

O čem by si děti chtěly s rodiči povídat,

kdyby k tomu měly příležitost? Šesti- až desetileté děti odpovídají1/ na tuto otázku prostě: „Jaké to bylo, když byli rodiče malí. O miminkách. Jestli existují duchové. Jestli mě mají rádi...“ Ani starší děti (11 - 15 let) nemají nesplnitelná přání a chtějí slyšet vyprávění, jak se rodiče seznámili, jaké to bylo, když byli v jejich věku, jak to ve světě chodí... Co z toho plyne? Vyprávějte dětem o sobě, o tom, co bylo před tím, než se narodily. Rozhovory a společné zážitky jsou tím nejcennějším, co můžete svým dětem dát.

Televizní obrazovku nejde samozřejmě jednoznačně zavrhnout

- řada dětských vzdělávacích pořadů či pohádky jsou žádoucí duševní stravou pro naše děti. Ale její „cenzura“ je nezbytná, když uvážíte, že dětské odpovědi na otázku1/: „Kterou z událostí, jež jsi viděl/a v televizi nebo na videu, bys nechtěl/a zažít?“ zněly: „Válku. Aby zavraždili mámu a tátu. Aby mě zabili. Aby mě někdo podřezal. Aby mě mučili...“ Konzumace těchto hrůz jde jednoznačně na vrub televize. Hrané filmy a zpravodajství předvádějí často násilí vytržené ze souvislostí, které si - zejména mladší děti - neumějí v hlavě utřídit a odlišit realitu od fikce. Dítěti se nakonec může zdát, že násilí není ničím mimořádným a odsouzeníhodným - vždyť kolik „kladných“ hrdinů se s bezvýchodných situací prostřílí! Pak by nás však nemělo překvapovat, že si děti postupně zvykají na utrpení a agresi a promítají ji i do svých vrstevnických vztahů - viz případy šikany ve školách.

Neodkládejte děti před televizi

Vyplývá z toho, že televize by měla být pro děti tabu? Jistěže ne! Ale zodpovědné je vychovávat děti tak, že jim dovolíme sledovat ty pořady, které jsou pro ně prospěšné, a že je samotné postupně naučíme vybírat si z pořadů a filmů takové, které stojí za to vidět. A že schéma rodinných večerů strávených pasivně před televizí proložíme společným povídáním, plánováním, společenskými hrami... Prostě neodkládejte své děti před televizní obrazovku!

1/ Zdroj: Bílý kruh bezpečí