„Byla jsou pitomá, když jsem si myslela, že Jirka je má životní láska. Jistě, tvářil se tak. Ale jen do doby, než měl čelit prvnímu problému. Potom mě odkopl a bylo mu fuk, že jsem ve třetím měsíci těhotenství,“ napsala nám čtenářka Iveta M. z Rokycan.

Najednou nevěděla, co si s životem dál počít. Měla před maturitou, její máma vychovávala další dva malé sourozence a představa, že by s rodiči zůstala v dvougarsonce jako svobodná matka se jí pranic nelíbila. Na samostatné ubytování ovšem neměla peníze, takže z toho vycházelo jediné řešení... „Jenomže myšlence na potrat jsem se sveřepě bránila. Nedovedla jsem si prostě představit, že bych to malé, které ve mně roste, zabila,“ říká Iveta.

Poskytli mi azyl

Pomoc nakonec přišla ze strany, kde ji vůbec nečekala. „Sousedka, která se dozvěděla o mém trápení, mi nabídla dva pokojíky v jejich vile. Tvrdila, že je stejně věčně sama, manžel jezdí neustále na služební cesty, takže bude mít alespoň společnost. Byla jsem ostražitá, jenomže vlastně nebylo moc na výběr. Nakonec jsem se k Mirce, jak se jmenovala, nastěhovala,“ vzpomíná.

Na jednu stranu si oddechla, na druhou byla stále ve střehu. „Pořád jsem čekala, kdy přijde nějaký problém. Zkušenost mě naučila, že v životě není nikdy nic zadarmo. Jenomže tohle bylo. Mirka se ke mně chovala moc hezky. Její manžel se doma skutečně zdržoval minimálně a pokud přijel, vždycky jsme si dobře popovídali. Pomalu jsem si začala myslet, že pohádkové konce existují,“ vypráví.

Nezvládla jsem to

Iveta odmaturovala a nastoupila na brigádu. Do práce chodila, dokud to šlo, aby mohla Mirce alespoň nějakou částkou přispívat na nájem a necítila se tolik jako dlužnice. Šest neděl před porodem zůstala doma a začala zařizovat bydlení pro svou holčičku. I v tom „teta“ Mirka vydatně pomáhala. Jezdila s nastávající maminkou a sháněla s ní po bazarech levnější věci. Mnohé z nich také zaplatila, prý jako dárek miminku.

Holčička se narodila o čtrnáct dní dřív, zdravá a krásná. Jméno dostala po své dobrodějce - Mirečka. Zamilovali se do ní všichni. Maminka, teta i její manžel. Toho to najednou táhlo domů mnohem víc, když se rozléhal domem nejprve pláč a potom už jenom dětský smích. Malá Mirečka rostla jako z vody - a stále víc se ocitala pod ochrannými křídly své bytné. Velká Mirka měla tu správnou trpělivost, když miminku rostly zoubky a proplakalo několik nocí. Ona to byla, kdo nosil holčičku na rukou, když ji trápily horečky. „Jistě, milovala jsem svoji dceru, jenomže mi bylo osmnáct a jako správná matka jsem se prostě necítila,“ přiznává Iveta.

Pro dobro dítěte

Mirka se nikdy ani slovem nezmínila, že už déle než rok financuje pobyt mladé maminky s miminkem. A nebylo to levné. „Moje holčička ji stála hodně peněz. Já bych nikdy neměla na drahé oblečení, hračky, které rozvíjely motoriku, ani na tisíce drobností, jenž dítě potřebuje. Naše soužití se čím dál víc měnilo. Kdyby nás někdo pozoroval zvenku, musel si myslet, že jsme obě Mirčiny dcery a ona se o nás skvěle stará. A tak mě jednoho dne napadlo, proč by to tak vlastně nemohlo být? Moje máma se o mě nijak zvláště nezajímala, měla svých starostí dost a novou rodinu s malými dětmi. Vnučka ji moc nebrala. A Mirka tvrdila, že díky nám našla smysl života,“ konstatuje Iveta.

„Když jsem se jí zeptala, jestli by nechtěla malou Mirečku adoptovat, nejprve se na mě nevěřícně koukala a potom mě málem umačkala radostí. Od té doby uběhly už dva roky. Malá říká Mirce mami a mě miluje jako skvělou starší ségru. Pokaždé, když přijedu z koleje, nehne se ode mě na krok. Mirka s manželem moji dcerku adoptovali a já jsem si alespoň změnila příjmení po nich, abychom se jmenovali všichni stejně. Studuji vysokou školu a Mirka tvrdí, že je na obě své holky stejně pyšná. A já vím, že jsem pro svou holčičku udělala to nejlepší. Budu ji vidět vyrůstat a přitom nikdy nepocítí nedostatek, který by zažívala, kdybych se o ni sama starala.“