Občas ho potkávám na poště. Má známou tvář a zvučný, podmanivý hlas. Vždycky se pěkně usměje, podrží mi dveře a dá přednost. Tak mužně a přirozeně, že mi v první chvíli ani nedojde, že na něj koukám shora. Sedí totiž na vozíčku.

Jenže málokdo má tolik síly a talentu jako herec Jan Potměšil. A navíc obrovskou kliku na lidi, kteří člověka podrží, když je nejhůř. Právě oni totiž určí, zda se postižený bude moci alespoň částečně vrátit do normálního života.

Po schodech jako krab

Jan a Manka jsou svoji už patnáct let. Než se vzali, on byl ženatý třikrát, ona dvakrát. Teď bez sebe neudělají krok. Manka, na první pohled roztomilá blondýnka, je celou tu dobu odkázána na invalidní důchod - má bypass, vyhrála boj rakovinou, jako bonus používá naslouchátka... „Když Honzík prudí, zmáčknu knoflík, a mám klid. Prostě ho neslyším,“ směje se. Stejným způsobem se vyrovnává se životem. Jezdím k nim na návštěvu moc ráda - Manka dělá úžasné řízky a Jan je vynikající muzikant. Ať žijí kdekoli, vytvoří se okolo nich veselá parta, se kterou čas od času strávíme kytarový víkend ve spřátelené hospůdce. Posledně mi ovšem přichystali docela šok.

Jan Potměšil ve hře Růže pro Algernon

„Ahoj, pojď dál, máme zrovna další návštěvu,“ hlaholili už ve dveřích. U stolu v kuchyni seděla Jitka, usměvavá holčina okolo pětadvaceti, se zářivě rudou kšticí a v moderních brýlích a obroučkami stejné barvy. Stačilo pár minut, aby bylo jasné, že je to pěkné číslo. Chystala se na zrovna na konkurz do televizní show, vesele vyprávěla, jak miluje tanec a co všechno chce dokázat, prostě pohoda. „Tak čau, uvidíme se večer v hospě,“ rozloučila se po chvilce. Vzápětí sklouzla ze židle na zem a po čtyřech se odplazila ke dveřím. Jan jí otevřel a ona se jako krab začala soukat po schodech dolů. Ze třetího patra. Teprve v tu chvíli mi došlo, že invalidní vozíček, zaparkovaný dole pod schody, je její... Večer na tom vozíčku kroužila při tanci po parketu jako víla. A já se jen tak mezi řečí dozvěděla, že si její poslední kluk od ní půjčil prachy, které nikdy nevrátil, a na rozloučenou ještě stačil vybílil její byt.

Čtěte také:

Příběh paralympijské vítězky

Dvě hodiny stačily Markétě Sidkové změnit od základu život. Bylo jí třináct let a chystala se do školy jako obvykle. Náhle ucítila silnou bolest od kolen dolů. Během dvou hodin přestala s nohama úplně hýbat. Od té doby je upoutána na invalidní vozík. Jaká byla příčina ochrnutí, lékaři dodnes netuší.

Lukostřelbě se Markéta začala věnovat roku 2002, kdy ji inspiroval Legolas z trilogie Pán prstenů. Díky filmu si vzpomněla na dávný dětský sen. Zbytek zařídila maminka a lukostřelecký oddíl v Ostravě - Mariánských horách. Sport pomohl dívce s návratem do života. Dnes je Markétě dvaadvacet let a je jednou z nejlepších handicapovaných lukostřelkyň na světě. Má dvě stříbrné medaile z mistrovství světa 2005 v jednotlivcích i ve družstvech, další stříbrnou z mistrovství Evropy 2006. Na své druhé paralympiádě v roce 2008 v Pekingu vedla peloton českých sportovců při slavnostním zahájení jako vlajkonoška a přivezla si bronz za soutěž družstev. Je členkou Rady sportovců při Mezinárodním paralympijském výboru. Účastní se českých ligových soutěží a mezi zdravými lukostřelci se umisťuje do desátého místa. Mluví anglicky, německy a rusky.

Sex na vozíku: Ano, můžou!

„Často jsem se setkal s otázkou, jestli můžu... Byla položena takto, jaksi zdráhavě a s obavou, aby se mě dotyčný/á nějak nedotkl/a,“ píše na svém blogu Skip. Má zkušenosti z první ruky: od roku 1992 na vozíku. „Dělal jsem kraviny a skákal do vody tam, kde nebylo zrovna moc prostoru mezi dnem a hladinou, takže jsem si zlámal krční páteř, poranil míchu a nyní se musím pohybovat za pomoci dvoustopého vozidla, v současnosti značky Küschall. Jen tak mimochodem, ten můj stál bez pár drobných devadesát tisíc korun. To byste nevěřili, co? No já asi taky ne. Pár trubek a kola...“ představuje se. Stejně otevřeně dokáže psát i o sexu: „Uvnitř neochrnulo vůbec nic, takže takový člověk na vozíku cítí touhu po opačném (nebo stejném) pohlaví stejně jako zdravý člověk. Jsou tu samozřejmě omezení, co se poloh týče. Ale to dá rozum, že? Vozíčkář nemůže být kámasútrickej atlet...“

Více Skipových názorů najdete na jeho blogu.

zdroj: http://handicap.vsb.cz, http://www.sedmicka.cz

úvodní foto: Martin Straka, http://www.sedmicka.cz

foto ve článku: http://www.paralympic.cz