První vicemiss roku 2007, Eva Čerešňáková, nám popsala svou cestu po Bangladéši, zemi, které se rozhodla pomáhat.

Před rokem jsem jsem se rozhodla, že kromě propagace a podpory dárcovství krve pro Český červený kříž bych ráda pomohla i dětem ze země třetího světa. Po konzultacích jsem si vybrala Bangladéš - jednu z nejchudších zemí světa.

Do této země jsem se i na vlastní náklady sama vydala, abych vše viděla na vlastní oči a vytvořila dokumentaci pro potřeby projektu.

Do Bangladéše jsem jela úplně sama, na týden, déle mi to bohužel pracovní povinnosti neumožnily. Přítel i rodina mě od cesty odrazovali, protože v zemích třetího světa je kriminalita vyšší než v Evropě. Bohudíky jsem se bez jakýchkoliv komplikací zdravá vrátila. Připouštím ale, že jsem zažila chvíle, kdy jsem měla opravdu strach. Je to jiná mentalita a někteří lidé jsou tam ochotni pro trochu peněz zabíjet! V Bangladéši se o mě starali učitelé a kněží, se kterými jsem už před svým odletem byla v kontaktu. Pohybovala jsem se v křesťanských komunitách a tito lidé byli daleko přívětivější a milejší než příslušníci početnější muslimové komunity.

Bohužel komunikace nebyla moc jednoduchá - jen kněží a někteří učitelé uměli trochu anglicky, a tak jsem neměla možnost přímé komunikace s dětmi. Na spoustě míst mi řekli, že jsem první host, který tam kdy přišel, první běloch, kterého vidí, a často jsem vlastně byla první cizinec, kterého za svůj život potkali. Byla jsem zaskočena, protože nám v Evropě přijde naprosto běžné cestovat, žít s cizinci nebo se o všem informovat na internetu. Oni nemají absolutně žádný přístup k informací.

Kdo to na vlastní oči nevidí, nedokáže si tu velikou bídu ani představit! A přesto tam ti lidé jsou usměvaví, hodní a ke druhým se chovají lépe než lidé v rozvinutých zemích. Procestovala jsem severovýchodní část Bangladéše. Kněží mi ukazovali rozestavěné školy, místa, kde by někdy v budoucnu chtěli školy postavit, ale zatím nemají finance. Děti z těchto oblastí tedy tráví všechen čas s rodiči na rýžových polích.

Viděla jsem místa, kde chybí zdravotnické vybavení, protože vše odnesly povodně nebo sirotčince plné dětí, kterým také chybí finance na provoz. Opravdu je to nepředstavitelné. Po svojí cestě cítím ještě daleko větší potřebu pomoci oblastem, které jsem viděla.

Na stavbu malé základní školy pro 300 dětí je potřeba asi 20 000 amerických dolarů - to je 400 000Kč. V ČR si za to koupíme auto nebo garáž.

Svoji cestu hodnotím jako velmi zdařilou, ale přiznám se, že byly momenty, kdy mi bylo úzko. Často jsem nevěděla, co jím, byla jsem v oblastech bez elektřiny, dvakrát jsem na záchodě objevila pavouka velkého jak dlaň, jednou na mě skočila ze stěny ještěrka a o množství komárů nemluvě. I přesto, jaké podmínky jsem tam měla k dispozici, jsem si svůj pobyt užila a nesmírně mě obohatil. Dnes si všeho, co denně používám a mám, daleko více vážím.

Eva Čerešňáková

Více se o Evě a projektu 4U2 - For you too (pro Tebe také)dozvíte na stránkách www.ceresnakova.cz