V polovině března dokončila jako první Česka se smečkou sibiřských husky 1060 kilometrů dlouhý závod Norskem. Na mrazivé cestě strávila 8 dní, 16 hodin a taky se tam stihla zamilovat. Momentálně hledá cestu, jak skloubit lásku s péči o třiadvacet sibiřských husky.

Česká musherka Jana Henychová (30.11.1971) pochází z Jablonce nad Nisou. Vystudovala Technickou univerzitu v Liberci, obor konstrukce sklářských strojů a pět let v tomto oboru pracovala. V roce 2004 z práce odešla a začala se plně věnovat mushingu - závodům psích spřežení. V současnosti se stará o třiadvacet psů.

Milovala jste psy od dětství nebo jste jim podlehla až v dospělosti?

Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců...No a já v té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce městské knihovny, ale sběratelské nadšení částečně omlouvá mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát. Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás. To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct. Moc jsem si přála mít takového psa a žít život na dalekém severu.

Čím to, že vás okouzlili zrovna sibiřští huskyové? To není v Česku zrovna nejpopulárnější plemeno... Přesto o těchto psech mluvíte v tisku takovým způsobem, že by člověk podlehl a jednoho si hned koupil. Husky ovšem nevypadá jako typický domácí mazel...

Sibiřský husky je především pes, který je vždy naprosto nezávislý. Že s vámi žije a že s vámi běhá, pro vás musí být pocta, pak teprve máte šanci najít způsob, jak se s ním sžít. Huskyho si samozřejmě každý okamžitě představí jako šedého vlka s modrýma očima. Má to svoje kouzlo, ale pro ty krásné modré oči musíte přinášet velké oběti. S tímhle psem musíte stále poletovat a být neustále ve střehu, protože nikdy nevíte, kam uteče, co tam provede a jestli se vůbec vrátí. Proto je mnohem jednodušší mít jako společníka psa, který akceptuje nějaký výcvik a alespoň základy poslušnosti.

Jak to vlastně vypadá u vás doma, když žijete se třiadvaceti psy?

Mít třiadvacet psů doma v obýváku je prakticky nemožné, především z toho důvodu, že se všichni nevejdou na jeden gauč. Aby jim to tedy nebylo líto, žijí venku.

Když taková smečka začne štěkat, to aby si člověk pořídil špunty do uší...

Moc neštěkají, spíš občas vyjí. Mají i provozní časy. První koncert začíná pravidelně kolem páté ráno a je to jakési vyjádření soudržnosti, které trvá možná minutu. Je to magický zvuk. Můžete ho poslouchat se zatajeným dechem a domýšlet se, co všechno je v tom zvuku obsažené. Když ho nepochopíte, může vám lézt pěkně na nervy. Záleží na člověku, na jeho představivosti a toleranci.

Perou se psi o vaši přízeň?

Neřekla bych. Husky jsou psi smečkoví a dokáží se navzájem respektovat, takže dokáží čekat i ve frontě na pohlazení. Jistěže jsou takoví, kteří ve frontě předbíhají. Ale pak jsou tam psi, kteří si prostě počkají, až u mě nikdo není a pak se pomazlíme do sytosti.

Dokážete mít všechny stejně ráda, nebo je některý z nich největší oblíbenec?

To se nedá takhle říct. To je stejné jako když máte děti a někdo se vás zeptá, které z nich máte nejraději. Taky nedokáže odpovědět. Ale jsou psi, s nimiž jsem si třeba něco vytrpěla, nemoci nebo úrazy, to si pamatuju hodně intenzivně.

Poznali by psi, kdybyste některému z nich stranila?

Určitě. A pak mu hrozí, že dostane od ostatních do kožichu. Prostě smečka je smečka a protekce se netrpí.

Přesto, když některého chcete pochovat nebo ho vzít třeba do postele, ostatním nezbývá než žárlit, protože třiadvacet jich do postele nenaskládáte...

To je pravda. Pak už je tady jenom možnost, že to těm ostatním nesmím říct. (smích)

O psech se teď mluví jako nikdy předtím, lidé kupují psům křišťálové obojky, značkové hárací kalhotky, psi mají své lázně, manikúry. Opravdu se jim to líbí a potřebují to, nebo jsou to hloupé výmysly lidí a psi ve skutečnosti o nic takového nestojí?

Myslím, že psi o to nestojí. Je to stejné jako u lidí. Důležitější je vědět, že vás má někdo rád a záleží mu na vás. To ostatní jsou už jenom cingrlátka, která nic neřeší.

Vy jste musherka - samouk. Z čeho jste čerpala prvotní informace o psech a o mushingu vůbec?

Byla jsem začátečníkem samoukem, takzvaným sólistou. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl, co a jak mám udělat a internet byl pro mě velkou neznámou. Na všechno jsem postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele. Postupně jak přibývalo psů, dostávala jsem se do kontaktu s dalšími lidmi z Evropy a hlavně ze Skandinávie, kteří tomuto sportu propadli a čerpala jsem některé informace i od nich. Myslím, že dneska už toho vím dost, ale jsou to vědomosti nahromaděné v průběhu minimálně deseti let.

Zájemce učíte jezdit se spřežením. Když k vám přijdu a požádám vás o výuku, můžu se ocitnout na takové úrovni jako vy, nebo pro práci se psy musí mít člověk talent?

Vyzkoušet si jízdu se psím spřežením může opravdu každý, nezáleží na věku, fyzické zdatnosti ani na pohlaví. Moment zvratu nastane, když po psech budete cokoliv chtít. Poslouchají pouze mě, protože já jsem ten, kdo se o ně dennodenně stará, kdo je má rád a oni běhají pro mě. Takže rozhoduje nikoliv talent, ale práce a neustálý kontakt se psy.

Řízení saní tažených psy vypadá z laického pohledu pohodově, zkrátka se vezete. Co všechno to obnáší ve skutečnosti?

Můžete se jenom vést, ale v tom případě daleko nedojedete. Saně musíte neustále vyvažovat, tady odšlápnout, tady popostrčit. Jízda vyžaduje pořád nějaký pohyb a záleží na vás, kolik do něj dáte síly a energie. Když jedete závod dlouhý 1100 kilometrů, musí být váš pohyb velmi efektivní a promyšlený.

V březnu jste jako první cizinka dojela 1000 kilometrů dlouhý závod Finnmarkslopet. Od začátku jste věřila, že ho dokončíte?

Řekněme, že nic jiného mi nezbývalo. Ono se to řekne, závod na 1000 kilometrů, tedy osm dnů, jenže tomu předcházel půlrok opravdu těžkého tréninku, velké množství organizační práce a hlavně to stálo dost peněz. Samotný závod už byl vlastně za odměnu. Musela jsem ho dojet a udělala jsem pro to všechno. Bylo to splnění životního snu, k němuž jsem směřovala deset let.

Vy jste motivaci měla, ale jak se vám podařilo motivovat psy?

Motivovat psy až tak moc dobře nejde. V daný okamžik se o ně musíte akorát naprosto skvěle starat, protože oni jsou hybnou silou, která vás žene vpřed. Taky musí mít dostatečně natrénováno, aby pro ně nebyl závod nějaký extrém, ale pouze pokračování toho, co už dobře znají.

Co když si pes uprostřed cesty prostě usmyslí, že dál už nepojede, lehne si do sněhu a nehodlá vstát? A vy jste v pustině v Norsku v minus třiceti stupních Celsia...?

To se samozřejmě může stát. V takové situaci většinou zastavím a vezmu psa na pár hodin do saní, aby si odpočinul. Pokud se takhle zastaví všichni, začneme tábořit. V saních vezu kompletní výbavu pro život v arktické pláni, tedy spacák, karimatku, stan, kompletní oblečení, vybavení pro vaření, rezervní jídlo pro mě i pro psy, lopatu, velký nůž, mapy, buzolu. Když zastavíme, vytáhnu vařič, lopatou naházím sníh do hrnce a začínám vyrábět vodu pro psy. Oni si zatím lehnou do sněhu, zabalí se do klubíček, odpočívají a čekají až udělám něco k snědku. Když je opravdu krutá zima, osobně musím spoléhat hlavně na dobré oblečení, neustále kmitat rukama kolem sebe, abych se zahřála a taky musím doufat, že se zase brzy rozjedeme. Párkrát se mi taková situace stala, že pes lehnul a koukal na mě, jako že už nikam nejede. Ale zatím to nikdy nebylo tak tragické.

Jak vlastně probíhá takový závod, jako je ten v Norsku?

Jede se 1060 kilometrů nonstop. Odstartujete se čtrnácti psy a musíte dojet alespoň se šesti. Já dojela s osmi. Neznamená to, že byste psa, který už nemůže, nechala cestou někde napospas osudu. Po trati jsou jednotlivé checkpointy, podle který si rozvrhnu cestu. Mám tam dozásobení a pomocníky, kteří se starají o psy, když už nemůžou. K závodícím psům ale nesmí, o ty se musím postarat sama. Při vjezdu do stanoviště dostanu balík slámy, do které okamžitě uléhají hned jakmile zastavíme.

Taky jim sundávám botičky, které chrání tlapky před odřením v promrzlém sněhu, ohřívám vodu, rozmrazuji maso a přiděluje granule. Jako zákusek dostávají většinou jehněčí nebo kuřecí tuk. V Norsku nám vyhovovalo, když jsme půl dne odpočívali a půl dne jeli. Pokračovali jsme hlavně v noci, protože přes den bylo docela teplo, a to mým sibiřským huskyům nevyhovuje. Ostatní měli huskye aljašské, kteří jsou rychlejší a výkonnější než čistokrevní sibiřští. Proto už když jsem se do závodu hlásila, věděla jsem, že skončím poslední. Ale já se stejně cítím jako vítěz, protože jsem první žena a také první žena - cizinka, která závod dojela.

Dokáže člověk usnout v divočině, nebo se bojíte každého nepříjemného zvuku?

Nemám problém spát v divočině. Co se mi může stát? Ani ve Skandinávii nenajdete zvíře, které by chtělo úmyslně ublížit člověku. Jediný, kdo by mi mohl ublížit, je právě člověk a tenhle typ lidí se po zamrzlých pláních neprohání. A i kdyby, mám s sebou dost hlídačů, kteří mě minimálně dokáží před nebezpečím včas varovat.

Jak to děláte, abyste ani vy ani psi v takovém mrazu nepromrzli?

Záleží opravdu na dobrém vybavení, které máte, na dobrém oblečení. Když víte, že oblečení, které máte na sobě, používali už norští polárníci při dobývání severního i jižního pólu, cítíte se jistější. Důležité je udržovat tělo pořád v lehkém pohybu, aby nepromrzlo, ale zase to nepřehánět, protože pot může být v takové situaci smrtelně nebezpečný.

Poradíte nějakou vychytávku ve vašem oblečení?

Důležitá je první vrstva - termoprádlo. Používám vlněné termoprádlo norské značky Devold. Výhodou merino vlny je fakt, že výborně pohlcuje vlhkost a hřeje i když je navlhlé. Navíc funguje jako jakýsi regulátor tělesného tepla. Ale především skvěle hřeje, na rozdíl od triček z umělých tkanin, které jsem měla dřív. Ostatně pan Devold oblékal do vlny už Nansena a Amundsena, při dobývání severního pólu, které moc obdivuji.

Jaké máte další plány?

Ráda bych se vrátila do Norska a zkusila dojet závod v lepším čase. Později bych se ráda podívala na Aljašku a vyzkoušela nejslavnější závod psích spřežení Iditarod dlouhý 1000 mil, tedy zhruba 1600 kilometrů. Bohužel, veškeré mé plány se odvíjejí od peněz a od toho, jestli se mi podaří sehnat nějaké sponzory. Veškeré finance jsem totiž investovala do letošního závodu v Norsku.

Slyšela jsem, že závod v Norsku vám přinesl i lásku.

Je to hrozně fajn najít najednou někoho, s kým si naprosto rozumíte a máte společné plány. Už jsem byla rozhodnutá, že budu žít sama, nic od nikoho nevyžadovat a nic neočekávat, takže bych si ušetřila mnohá zklamání, ale je krásné se zamilovat a věřit, že všechno může být úžasné.

Váš přítel má prý šestatřicet psů, navíc pochází z Německa. Musí být náročné zorganizovat nějaké rande, abyste na něm byli jen sami dva...

Bohužel, jsem doma už dost dlouho a je opravdu těžké skloubit touhy s reálným životem. O co výš vystoupáte v emocích, o to větší je pád do hloubky reality a skutečnosti.

Už jste našla cestu, jak skloubit lásku s takovou povinností, jako je starost o tolik psů?

Právě ji hledám a zodpovědně říkám: není to jednoduché a bolí to!

Více o Janě Henychové a psech najdete na www.huskies.cz.

Foto: www.huskies.cz