Syn se přejídá, nedokážu mu odřeknout

"Můj syn byl Budulínek odmalička. Chutnalo mu úplně všechno - a pokud možno hodně. V pěti letech se z něj stal oplácaný cvalda. Řekla jsem dost! Jenže..." Čtenářka Lída si stěžuje na problémy s příliš velkou chutí dítěte k jídlu.

Foto: Isif/Thinkstock

Monika Kuncová 28. 11. 2014

"Můj syn byl Budulínek odmalička. Chutnalo mu úplně všechno - a pokud možno hodně. V pěti letech se z něj stal oplácaný cvalda. Řekla jsem dost! Jenže..." problémy s tím, když dítěti moc chutná, nám popsala čtenářka Lída z Prahy.

Její syn je sice dnes už v pubertě důsledky dětské mlsnosti si však s sebou nese dál. A nejspíš ponese už celý život, kdy bude muset na své stravování hledět daleko zodpovědněji než ostatní. Tady je její příběh.

To báječné jídlo

Když se Péťa narodil, jedl téměř pořád. Kojila jsem ho ve dne v noci sedm měsíců a dopřál mi přitom maximálně dvouhodinovou přestávku. Zvládl vypít obě prsa, pokud jsem mu zkoušela dát z jen z jednoho, křičel a křičel.

Doporučujeme: Stála jsem před babyboxem s miminem a stovkou v kapse

Jak mu mateřské mléko přestávalo stačit, začali jsme s příkrmy. Jeho první opravdové jídlo do smrti nezapomenu. Rozmačkala jsem celý banán s půlkou tvarohu - a miminko, zaskočené tou báječnou chutí, jedlo a jedlo... Až snědlo úplně všechno. Napoprvé. Bála jsem se, že ho bude bolet bříško, ale nic. Můj syn objevil chuť jídla, a už ho od ní nic nedokázalo odtrhnout.

Bezva batole

Zatímco ostatní maminky si stěžovaly, jak jsou jejich děti vybíravé, já tenhle problém nikdy nezažila. Můj syn jedl cokoli s velkou chutí. Až to tří let, to na něm nebylo vůbec znát - byl totiž hodně aktivní. Nechodil, ale běhal, nemluvil, ale křičel. Přemíra energie mu tryskala snad i ušima a chlapeček prospíval. Byl krásné dítě - pružné, osvalené, spokojené. Ale pak najednou zlenivěl.

Nemilé překvapení

Už tolik neběhal, o to víc seděl a hrál si s hračkami. Jídelní zvyky ovšem nezměnil - a bohužel to nenapadlo ani nás. V pěti letech vážil 26 kilo. Že je něco opravdu špatně, jsem si uvědomila o prázdninách, když se po čtrnácti dnech vrátil od babičky. Ta mu samozřejmě podstrojovala ještě daleko víc než já, sladkosti byly na denním pořádku. Přibral u ní další tři kila a z mého krásného chlapečka se stal oplácaný cvalda.

"Tak to tedy ne!" řekla jsem si. Jenže... Vezměte dítěti jídlo, které miluje! S překvapením jsem zjistila, že to vůbec není tak snadné.

Ale já mám na to chuť!

Tahle věta mě pronásledovala dalších deset let. Deset let schovávání čokolády do šatníku, deset let hádek s babičkou, že k ní Petřík přestane jezdit, jestli ho bude vykrmovat jako husu, deset let vysvětlování, že coca-cola není vhodný nápoj na zapíjení a že ji prostě kupovat nebudeme.

Byly to těžké boje a stály nás hodně sil. Ale nakonec jsme z nich vyšli vítězně. Tedy - skoro. Synovi je dnes sedmnáct let, hraje závodně basketbal a jídelníček si už hlídá sám. Tuk se změnil ve svaly.

Jediné, co se nám nepodařilo Petra naučit - dělit se. Stačí koupit čokoládu, a odnese si ji do pokoje, kde ji celou sní. Nenabídne. Když to dělal jako tříletý, smáli jsme se mu. Když to dělal v sedmi letech, vytýkali jsme mu to. Ale teď? Je nám to hloupé. A tak mu vždy nabídneme naši narozeninovou bonboniéru (ze které vyluxuje dvě třetiny bez ohledu na ostatní), zatímco tu svoji si odnese do pokoje a v klidu spořádá. Nabídnout přijde poslední kousek…

A my nevíme, co s tím. Smát se mu, že je jako malý? Zlobit se, že je nenasyta? Vyčítat, že je malý sobec? Snad je tom důsledek naší přísné výchovy ohledně jídla. Nebo jen vrozená mlsnost. Možná jde o pozůstatek pocitu, že nemůže sníst všechno dobré jídlo, na které má chuť. Nevím si s tím rady a jen doufám, že i z toho časem vyroste.