To první a to druhé dítě. Dělí je třeba jen dva roky. Obě mají stejné rodiče, stejné podmínky, stejnou lásku. A přece je každé úplně jiné...

Rodiče ovšem často zapomínají, že „jiné“ neznamená „horší“! „Moje holčička se brzo stala lakomou Barkou,“ popisuje spisovatelka Martina Drijverová v knížce To první & to druhé dítě chování svých potomků na pískovišti. „Vložila všechny bábovky a lopatku do kyblíku, ten přitiskla k hrudi a pravou sbírala bábovky ostatních dětí. Jak na to reagovaly, nemusím popisovat. Chlapec ponechal své hračky v kočárku, praštil nejbližší dítě po hlavičce a sebral mu lopatku, s kterou někam prchl...“

Rodinné návštěvy

Tetičky, babičky, sestřenice... Všechny touží vidět čerstvé miminko. Každé nemluvně na to reaguje jinak, výsledný dojem však může být úplně stejný: to dítě je prostě nemožné... „Některé děti ječí, jen příchozího vidí. Jiné se schovávají, zabořují hlavu mezi kolena nebo se drží mámy kolem krku jako klíšťata. V naší rodině se obě děti chovaly k návštěvám hrozně. Holčička se odtáhla do nejzazšího kouta postýlky a zamračila se. Návštěva obvykle hupkala kolem, vydávala zvuky a snažila se ji rozesmát. Dcera ledově přihlížela. Návštěva se snížila k podplácení a vytáhla dárky. Hračky byly přijaty a odhozeny. Pak blonďatá dcera upřela na návštěvu velmi chladný pohled modrých očí (evokující výraz důstojníka wermachtu) a ztuhla do povýšené nevšímavosti,“ popisuje Martina Drijverová.

„Chlapeček na návštěvu reagoval ještě hůř. Jen se otevřely dveře do dětského pokoje a nahlédla cizí tvář, lehl si na břicho, řval a vztekle kopal do postýlky. Vydržel to po celou dobu pobytu návštěvy. Pokusy obrátit ho (abychom alespoň viděli, jak vypadá z druhé strany) byly marné - hned se vrátil do původní polohy. Na návštěvy jsme rezignovali.“

Nenávidím berušky!

Děto se ovšem mohou chovat i úplně jinak. Tříletá prohlídka poskytuje dostatečný prostor pro zdůraznění rozdílů. Stačí nutnost vzít dítě na váhu... „Váha je veliká a studená a měřidlo v podobě květiny, po které leze beruška, je evidentně maskovaný mučicí nástroj,“ vzpomíná Martina Drijverová. „Můj syn zcela odmítl, aby mu beruška sedla na hlavu. Zkoušela jsem přemlouvání všeho druhu.“

„Vyleze po kytičce a usadí se u tebe, to budeš rád!“

„Ne.“

„Je přece hezká a bude jí smutno, když se tam nepostavíš...“

„Není hezká. Ať má smutno.“

„Podívej sem, jak tam hezky stojí Honzík...“

„Nemám rád Honzíka.“

„Koukej si stoupnout k té berušce a hned!“

„Chlapec byl dopraven k měřidlu. Řval. Kroutil se a krčil kolena. Držela jsem ho pevně (a vztekle) za ramínka.

„Sto čtyři,“ oznámila sestřička. „Asi.“

(Jistě nemusím podotýkat, že naše holčička se nejen zvážila a změřila, ale řekla sestřičce i děkuji a rozhovořila se o půvabech květinky a berušky. Na závěr pak vychrlila předlouhou báseň o králi, jemuž na nos sedla vosa, neboť král rád jedl med (Vítězslav Nezval, Manon Lescaut).“

Napište nám!

Jsou obě vaše děti jako přes kopírák a dělají vám jen radost? Nebo vás také někdy zaskočila jejich rozdílnost natolik, že jste alespoň chvíli uvažovali o tom, zda vám jednoho z potomků nepodstrčily zlomyslné jezinky? Zažili jste podobné situace, v nichž se vaše děti zachovaly úplně rozdílně? Napište nám o tom! Veselé i poučné příběhy o délce maximálně 10 vět posílejte na adresu redakce@zena.cz, do předmětu uveďte heslo “Druhorozený“.

Příspěvky můžete posílat do 8. 12. Nejzajímavější z nich uveřejníme a odměníme krásnou cenou - dětskou kosmetikou Johnson's baby! Chcete-li soutěžit, nezapomeňte připojit své jméno, adresu a telefonní číslo. Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redigovat.

zdroj: Martina Drijverová, To první & to druhé dítě, Praha 1993, nakladatelství Motto