Prvorozené dítě - sesazení z trůnu

4.5.2009 Portál

Velmi malé dítě bere sourozence jako vetřelce. Matka se dítěti zdaleka nevěnuje tolik co dřív. Ale proč to vlastně dělá?

„My chceme dvě, maximálně tři děti a nejlépe rychle za sebou, abychom byli z toho nejhoršího rychle venku. Potom se dají podnikat různé věci s celou rodinou.“

„Druhé dítě by mělo přijít až za pár let. Jak se znám, budu mít plné ruce práce s tím prvním. Další stres si můžu odpustit.“

Takové věty slýcháme často. Když rodiče plánují více dětí, řídí se většinou svými potřebami a svými schopnostmi snést zátěž. Méně často se další dítě plánuje s tím, že se rodič předtím vcítí do prvorozeného. Jedna mladá maminka si mi postěžovala: „Mému dítěti je šest měsíců a já už jsem zase těhotná. Sakra! Jak to asi zvládnu se dvěma tak malými dětmi?“ Tatáž maminka se však neptala, jak to zvládne její prvorozené dítě. Nejspíš na to dokážou myslet rodiče, kteří jsou sami prvorození. Věk dítěte, a tím i jeho potřeby, stejně jako věkový rozdíl mezi ním a jeho sourozencem hrají nepochybně podstatnou roli.

Ztráta volného klína

Dvanácti- až osmnáctiměsíční dítě nemá ještě logické myšlení a rozumově změnu není schopno postihnout. Přijímá ji mnohem více smysly, takzvaně bez rozumu. Nejprve postrádá matku, která kvůli porodu na čas zmizela z domova. Dítě nejdříve nepovažuje nového sourozence za nic víc než za podivnou věc, která se tu objevila. Podobné podivuhodné skutečnosti dokázalo dítě přijmout, dokud bylo u matky. Na jejím klíně.

Teď už však na tomto klíně není volno. Křičí a pije tu ta nová bytost. Vysává matku. Přihlížející dítě ještě nedokáže slovně nic sdělit a sotva dokáže vyjádřit své pochyby, strach a bolest. Ovládá nanejvýš několik slov, ale nedokáže se ještě ptát nebo chápat odůvodnění.

Křik a pláč už na matku neplatí

Jeho jediným komunikačním prostředkem jsou ruce, které umějí ukazovat, přitahovat a odstrkovat, jeho tělo tisknoucí se na maminku nebo jeho křik a pláč signalizující, jak se mu daří. Ale tyto prostředky už na matku neplatí.

Naopak, čím zoufaleji se dítě snaží upoutat matčinu pozornost, tím méně cítí, že by bylo bráno na vědomí. A čím méně se cítí bráno na vědomí, tím víc stoupá hladina jeho strachu a tím marnější se stávají pokusy získat matčinu pozornost. Už jen pokus zatahat matku za svetr vyústí ve zlostný výbuch: „Přestaň, dej už pokoj!“ Zkušeností dítěte se tedy stane - místo aby mě vzala na klín a dala mi pít ze svého prsu, strčí mi radši do pusy dudlík a posadí mě do kouta k hračkám. Je úplně jiná, než bývala. Nevypočitatelná. Na její náklonnost se můžu spolehnout jen tehdy, když jsem klidný, trpělivě čekám a nepřekážím.

Moje hračky jsou větší jistota

Moje hračky jsou oproti tomu naprosto předvídatelné. Když zatáhnu za šňůrku na tahacím panákovi, vyskočí a dává nohy od sebe a k sobě. Když zmáčknu vypínač na lampičce, zapne a vypne se světlo. Na tatínka se můžu taky spolehnout. Sice tady není tak často, ale zato se chová stále stejně. Vyhazuje mě do vzduchu a zpátky pak mě chytá. Když se vyšplhám na jeho klín, neodsune mě pryč, ale udělá mi pěkně místo a hraje si se mnou „takhle jedou páni“.

Existenciální strach

Malé dítě je ještě naprosto závislé na vazbě na matku, která mu svou předvídatelností dává pocit bezpečí. Každá rána do této hluboké základní potřeby, zcela rozhodující pro další vývoj osobnosti, podporuje existenciální strach. City dítěte jsou jako na horské dráze a dítě by v zásadě potřebovalo opravdu jen utvrzení, že mu matka stále ještě patří. Prakticky to znamená - na tomto klíně, v tomto náručí jsem ještě neztratil své místo. Sem se můžu kdykoli uchýlit, zejména když mi není dobře a očekávám od maminky útěchu. Pokud se matka do takové potřeby dítěte vcítí a podle toho zareaguje, zabrání včas dalším možným sourozeneckým problémům.

Ty jsi mě zradila!

Jen velmi málo matek se však odváží dítě v jeho bolesti pevně podržet, protože je tak zoufalé, že nedokáže svou bolest vyjádřit jinak než vzdorem a odvrácením hlavy, jako by tím chtělo říci: „Ty jsi mě zradila, jsi mi nevěrná a já jdu také pryč, stejně jako ty jsi odešla ode mě...“ Dítě se dokáže přivinout až tehdy, když si otestovalo matčinu bezvýhradnou lásku. „Máš mě ráda, i když křičím jako malé miminko? Máš mě ráda, i když nejsem zticha?“

Emocionální krize v náručí matky

Takové konfrontace mohou trvat dlouho. A nesmírná bolest se vrývá do duše. Proč to připadá tolika rodičkám tak těžké tyto konfrontace vydržet? Chybí jim naděje, že se bolest promění v lásku? Měly ony samy vůbec příležitost prožít si takovou emocionální krizi v náručí své matky? Možná právě tady najdeme odpověď na otázku, proč se u přírodních národů vyskytuje méně žárlivosti mezi sourozenci a méně narušených vztahů matka - dítě než v našem „civilizovaném“ světě.

Matky nebo jiné blízké osoby nosí děti v prvních letech jejich života takřka nepřetržitě na svém těle. Děti tedy nepotřebují tahat za cíp sukně, protože jsou v šátku na těle blízké osoby a mohou si zde odložit všechny své pocity. Nejsou odstrčeny. Na péči o dítě se podílí celá široká rodina - tetičky, dědečkové, bratranci a sestřenice.

Malá rodina - výhradní postavení matky

Protože dítě zažije pocit svázanosti s více osobami, vzniká silná vazba na celou velkou rodinu. Oproti tomu se současně zabraňuje, aby vznikla příliš těsná vazba na matku. Jestliže matka není z jakýchkoli důvodů volná, nepostrádá ji dítě tak hořce jako v našich malých rodinách. Na základě původního a dále rozvíjeného rozdělení rolí se tu matka po generace stává nejdůležitější, takřka výhradní blízkou osobou. Tím větší je bolest, když dítěti chybí.

Milujeme tě!

Závisí na rodičích, zda a jak budou svého prvorozeného motivovat a jak ho budou podporovat při nečekaných frustracích. V krajním případě to znamená mu sdělit, že jeho bezpečí nespočívá v jeho roli velkého, ale v jistotě, že ho rodiče bezvýhradně milují. Čím je dítě starší, tím je ochotnější dělit se o rodiče, dát mladšímu část svých věcí a těšit se z přírůstku do rodiny. Už jen z tohoto důvodu je věkový rozdíl více než tří let pozitivní. Ve věku pěti let je emoční inteligence tak vyvinutá, že za normálních podmínek dochází ke krizi jen zřídka.

Ukázky z knihy Jiřiny Prekopové Prvorozené dítě

(Portál, 2009 http://obchod.portal.cz/produkt/prvorozene-dite/)

 

Centrum.cz | Atlas.cz 1999 – 2014 © Economia, a.s. O nás | Všechny služby | Volná místa | Reklama | Propagace podnikání | Všeobecné podmínky | Cookies | Nápověda

Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu Economia, a.s. zapovězeno.