Proč potřebujeme k miminku manuály a proč dítě hned od narození pořád někam odkládáme?

Proč naše děti pláčou a proč potřebujeme k miminku manuály

Lidé v naší republice i třeba kmen Yequánů prošli stejnou evolucí, mají stejné předpoklady být šťastní a žít „správně.“ Přesto se to většině z nás, z civilizovaného světa, nedaří - říká autorka Konceptu kontinua Jean Liedloffová. Kniha vznikla po několika expedicích v džungli Venezuely a byla přeložena do třinácti světových jazyků. Autorka přišla na to, proč děti tamního kmene téměř nepláčou, proč jsou mnohem dříve samostatné, sebevědomé a nikdy spolu nesoutěží a neperou se. Zní to až neuvěřitelně.

Být s miminkem celý den

Celé to tajemství je ukryto v kontinuálním nošení miminka během jeho prvního roku života. Matka své dítě nosí při všech činostech a nebere to jako nějakou zábavu nebo zvláštní práci či úkol. Dítě se prostě účastní dospělého života z bezpečí matčina objetí. Díky tomu získává potřebné informace a zažívá velmi bohatý život plný dobrodružství a pohybu. Musí se různě vyvažovat, zapojovat svalové skupiny, chvíli visí hlavou dolů, zažije dešťovou přeháňku, občasné přimáčknutí, vůni obydlí, teplo od ohně apod. Není tudíž potřeba si na miminko vyhrazovat extra čas. Jeho přirozeností je radost ze společnosti dospělých a z fyzického kontaktu. V našich podmínkách toto kontinuum civilizace neustále přerušuje:

• oddělí matku po porodu
• dítě nechává spát samotné v postýlce
• dává ho do kočárku místo do šátku
• odkládá ho do ohrádky
• nechává jej samotného na hrací dece
• izoluje ho od společenských událostí
• nezprostředkovává dost kontaktu s jinými dětmi

Civilizované dítě žije paradoxně v izolaci

Takové civilizované dítě trpí podle autorky tím úplně základním nedostatkem - nedostatkem tělesného kontaktu, živého žití s maminkou. Naše děti většinu času leží samy v postýlce či kolíbce, na hrací dece nebo v kočárku. Pláčem se snaží zjednat nápravu, přivolat fyzický kontakt a my jim místo něj dáme chrastítko nebo dudlík. Naše děti si hrají s hračkami, které vždycky nakonec omrzí, neustále se dožadují pozornosti, kňučí, vztekají se, prohýbají se do luku, protože jejich potřeba pozorovat z perspektivy dospělého, co děláme, žít s námi v úzkém celodenním tělesném kontaktu, je trvale neuspokojována.

Žijeme izolováni a naše široká rodina je tak rozkouskovaná, že dítě má nedostatek sociálních kontaktů a trpí nudou. Nemá svobodný přístup ke svým vrstevníkům nebo ke starším dětem. Ve škole a ve školce jsou děti řazené často podle věku a neustále se jim diktuje, co mají dělat.

Dítě se chová sebezáchovně

Zajímavým faktem také je, že rodina z dítěte nesnímá pocit zodpovědnosti za sebe samotné. Je do něj vložena naprostá důvěra, že to v rámci svých schopností dokáže. Matka jej nemusí neustále hlídat či napomínat, dítě se zpočátku na žádné dlouhé výpravy ani nepouští, dobře si hlídá, kde se pohybuje matka. Nemá přemírou zákazů a nařízení utlumované vrozené schopnosti chovat se „sebezáchovně.“ Jeho instinkty přirozeně využívá ke svému životu.

U nás zodpovědnost za dítě přebírá plně matka

V našich podmínkách je potlačuje. Naše děti jsou přesycené neustálými příkazy, zákazy a postupy, že ze sebe velmi brzy pocit zodpovědnosti setřesou a ještě rádi ho přesunou na své rodiče. Jeden příklad za všechny. Malé Yequánské batole si hraje téměř na hraně třímetrové jámy. I když sedí zády k ní, ví o ní velmi dobře a nikdy do ní nespadne. Matka ani otec ho na ni nijak zvlášť neupozorňují. Naše dítě spadne z postele i třikrát za sebou, mimo jiné také proto, že ho na konec postele neustále upozorňujeme.

Čtěte také:

Kmen Yequánů je inspirativní i jinak

Všichni ctí svobodnou vůli každého jedince. Nikdo nikoho nepřesvědčuje o špatnosti nebo správnosti rozhodnutí. Rozhodnutí jedince, ať je jakékoli, je vždy naprosto respektováno. Yequáni, mají tolik času na správnou výchovu kontinua, že kdyby se třeba naše dítě rozhodlo nenastoupit do školy, nechali by ho doma. Je totiž víc než pravděpodobné, že dítěti časem dojde, že chodit do školy se mu hodí. Pak školu navštěvuje z vlastního přesvědčení a nikoli z nařízení někoho z rodiny. Když ne, ani tak ho nikdo přemlouvat nebude.

Je jasné, že si vodu do domu nenosíme půl dne v tykvích a že miminko nekoupeme v řece. Že máme před sebou život plný konkurence a neustálého vývoje. Že nezůstáváme sběrači v jednom místě celý život, se svou rodinou a svými kamarády. Ale možná právě pro tento náročný život bychom mohli své děti připravit lépe.

Dáváme dětem dost podnětů?

Jaký život vede maminka na mateřské, aby se alespoň z části přiblížila aktivní matce z džungle a poskytla dítěti potřebné podněty pro jeho další vývoj? Yequánské děti skoro nepláčou. Jejich matky poslouchají instinkt stejně jako jejich děti a nepotřebují k výchově žádné „chytré“ knížky. První rok života dětí v džungli je naplněn tak, jak má. To se zvládnout dá i u nás! Řada matek už to dokázala a jejich děti jsou klidné, vyrovnané, samostatné a skoro nepláčou!

Poraďme si:

Co si o této teorii myslíte vy? Jste pro nošení miminek v šátku? Myslíte si, že je možné srovnávat tak odlišné kultury? Souvisí vztekání dětí a jejich závislost na rodičích s absencí tělesného kontaktu během prvního roku života? Vyřešilo nošení v šátku problém s vaším miminkem?

Napište nám na redakce@zena.cz s heslem KONCEPT KONTINUA a my nejlepší příspěvky zveřejníme a některé odměníme pěkným dárkem! Chcete-li soutěžit, nezapomeňte připojit své jméno, adresu a telefonní číslo! Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redigovat.

Bude vás zajímat: Koncept kontinua; Jean Liedloffová, vydalo nakladatelství DharmaGaia