Peníze jsou vždycky až na prvním místě! Ano, pak je tu ještě zdraví, štěstí, láska... Ale ve chvíli, kdy si dítě uvědomí, že za peníze může koupit spoustu věcí, po nichž touží, začne je oceňovat.

A je na vás, jaký vztah k nim v něm vypěstujete. Před dítětem - a tudíž i před vámi - se vynoří hned několik otázek, které se budou ubírat dvěma hlavními směry: za co peníze utratit, případně jak je ušetřit. Rovnováha mezi nimi je vlastně hospodaření, které bude vašeho potomka provázet celým životem. Není proto zcela ideální dávat mu za příklad hloupého Honzu, který na osud vyzraje nějakou vedlejší pěšinkou. Takových bohužel běhá po ČR dost a dost...

Dávat, nebo nedávat? A od kdy?

Ať chcete nebo ne, vy jste prvním průvodcem svého potomka ve světě financí. Nedáváte peníze pravidelně, ale třeba jen při zvláštních příležitostech jako je vysvědčení, narozeniny nebo Vánoce? I to je cesta. Zvyšujete tím ovšem závislost dítěte na vás. Je docela dobře možné, že si zvykne natolik, že vám zůstane na krku doma i po třicítce... Dáváte dítěti peníze jen tak, aniž by muselo splnit nějaké podmínky? Nebo třeba pro uklidnění svého špatného svědomí za nedostatek času, jenž dítěti věnujete? To je opačný extrém - dítě tak ztratí důvod si jich vážit a bude je považovat za samozřejmost. Žádný div, že snadno vydělané korunky utratí za hlouposti a nebude umět vytvářet rezervy.

Samozřejmě, že odpovědnosti se musí učit postupně, po krocích odpovídajících jeho mentalitě. Podle psychologů jsou děti schopné pochopit princip kapesného zhruba od školního věku. Dítě na druhém stupni ZŠ by se pak už mělo naučit rozhodovat samo za sebe. A středoškoláci už jsou schopni složitějších úvah: Koupí si z kapesného postupně několik počítačových her, nebo si raději našetří na nový počítač? Bude na něj trpělivě spořit celý rok, nebo si raději sežene o prázdninách měsíční brigádu? Pokud jste odmalička postupovali dobře, můžete už s klidnou hlavou nechat podobná rozhodnutí na něm samotném.

Jak postupovat?

• Zvolte jednoznačně dny „výplaty“, třeba první den v měsíci. Pokud dítěti od počátku jednoznačně vysvětlíte, že každý první den v měsíci dostane kapesné na měsíc dopředu, vyhnete se dohadům typu: Ale to bylo na minulý měsíc, na tenhle jsem ještě nedostal/a...“
• U menších školáků je lepší dávat zpočátku nižší částky třeba po týdnech - budou tak mít lepší přehled. U těch starších je ideální měsíční interval.

• Další nutnou podmínkou je, aby dítě vědělo, že peníze nedostává „jen tak“, ale jako odměnu za něco. Mohou to být třeba dobré známky ve škole, pěkné chování nebo domácí práce. Pokud si nesplní své povinnosti, máte pak širokou škálu možností, jak krátit jeho příjmy...

• Peníze mají také výchovný efekt. Chce váš miláček hračku, která se vám nelíbí a kterou byste mu sami nekoupili? Nechte ho, ať si na ni ušetří! Pokud bankovní hru dotáhnete do detailů, slibte mu prémii za to, když cílové částky dosáhne - něco jako připsání úroků z vkladů bance. Bude tak mít větší motivaci.

• Do prasátka! Nebo do domečku, do oslíka, do žabičky... naučte dítě, ať ukládá korunky někam, odkud si je nebude moci tak snadno vybrat. Staré dobré spořicí prasátko je princip ověřený generacemi: čím je pěknější, tím méně se dítěti chce ho rozbít.
• S tímto mechanismem můžete ovšem pracovat až u starších dětí, ty mladší potřebují odezvu častěji, třeba jednou týdně. Pro ně je vhodnější pokladnička, která se dá otevřít, abyste udrželi jejich zájem.
• A jak to zároveň udělat, aby v záchvatu rozhazovačnosti neutratilo všechno naráz, a pak toho nelitovalo? Nejjednodušší a nejspolehlivější je metoda horkých kamen - když se jednou „spálí“ a koupí za našetřené korunky hračku z reklamy, jež se rozpadne nebo ho přestane bavit po dvou dnech, bude si to dobře pamatovat...
• Dodržujte nastavená pravidla, vyplácejte ve slíbených termínech, trvejte na plnění podmínek ze strany dítěte! Hra na banku ho pak připraví na skutečnou realitu.