„Zase máš čtyřku z matiky! Jak si to představuješ? To já jsem nosil ze školy samé jedničky...“ Školák se třese hrůzou v koutku a rodič soptí. Jak on, takový inteligent a intelektuál, může mít tak pitomé dítě...

Už dávno zapomněl, jak se na základní škole bál přinést v pololetí ten prokletý cár papíru domů on. Opravdu na něm byly samé jedničky? Ani omylem! Možná právě proto teď smývá své vlastní mindráky a vybíjí si neukojenou ctižádost na potomkovi. Podepisuje se tím na něm stejně špatně, jako se kdysi jeho rodiče podepsali na něm. A jako se nejspíš stresované dítě podepíše v dospělosti na jeho vnucích. Jak ze začarovaného kruhu ven?

Nevyhrožujte!

„Nevyhrožujte dětem a nestrašte je následky kvůli vysvědčení, i když není podle vašich představ," radí vedoucí Linky bezpečí Hana Petráková. "Vzpomeňte si na vlastní školní starosti. Raději se zajímejte o školní výsledky dětí po celý školní rok!“

Dobře ví, o čem mluví. V období kolem vysvědčení vždy sílí obavy dětí z reakce rodičů a roste počet volání žáků na Linku bezpečí kvůli školním problémům. Děti až tak netrápí strach ze známek na vysvědčení jako spíše obavy z reakce rodičů. Z tohoto důvodu volalo letos v lednu na Linku bezpečí 35 dětí a mladistvých. Jak může konzultant pomoci? Snaží se dítě uklidnit, aby se zbavilo strachu a začalo o problému mluvit. Zkusí společně najít v okolí zastánce, který pomůže vzniklou situaci překonat, obvykle příbuzné nebo starší sourozence. Není totiž až takovou výjimkou, že pod tlakem přísných rodičů uvažuje spousta dětí kvůli špatným známkám i o sebevraždě.

Zbyteční mrtví

„Za svou kantorskou kariéru jsem byla na pohřbu třem studentům, kteří neunesli ambice svých rodičů,“ píše na blogu iDNES bývalá profesorka střední ekonomické školy Katerina Kaltsogianni. „Zahraniční obchod bývalo privilegované studium a většina studentů pocházela z rodin, které žily za socialismu v zahraničí: obchodní zástupci podniků zahraničního obchodu. Jejich děti musely prostě studovat obor zahraniční obchod. Jejich maminky byly totálně pitomé a chtěly, aby měly samé jedničky. Jejich tátové arogantní blbečci, kteří byli všichni v KSČ, jinak by do kapitalismu nesměli. Jeden příklad za všechny byl drasticky odstrašující. Kluk nedostal samé jedničky, měl jenom vyznamenání. A tak se bál svojí matky, že se zavřel v autě a spáchal sebevraždu tím, že nechal veškeré jedovaté zplodiny na sebe působit. Zemřel. Zbavil se muk a strachu proti jeho ambiciózní matce. Druhá holka strčila hlavu do sporáku, bála se svého nemocného táty. Její matka umřela na místě, když jí to policie sdělila. Její těžce nemocný táta dlouho žil...“

Škola není život!

Co si tedy počít se svým čtyřkařem? Opravdu se zamyslete. Studuje školu, na kterou má? Dělá to proto, že to baví jeho, nebo kvůli vašim ambicím? Chodí tam rád? Pokud je odpověď alespoň na jednu z těchto otázek NE, a vy cítíte, že se pod tím záporem opravdu skrývá problém, postupujte citlivě. Můžete zkusit svému dítěti vysvětlit, že mu vzdělání usnadní život, ale nestresujte ho zbytečně. Třeba by víc pomohlo dát najevo důvěru v jeho schopnosti, když už ne ve škole, tak na kterémkoli jiném poli - aby vědělo, že existuje „jeho“ parketa, kde je králem. To totiž potřebuje každý. Konec konců, skutečnou školou je přece život samotný. A v něm zdaleka ne vždy vítězí jedničkáři!