Nechtěli jste dítě, ale nakonec jste si "to" nechali? A teď se trápíte? Přetvářka nepomůže, stejně to ví. A může z toho mít ošklivé psychické problémy.

„Pečlivým výzkumem 220 nechtěných dětí a jejich porovnáním se stejně početnou skupinou dětí chtěných bylo už v roce 1975 zjištěno, že je mezi nimi mnohem více tělesně i duševně nemocných. Také se zde vyskytoval několikanásobně vyšší počet dětí zanedbávaných, týraných a zneužívaných. Dalším sledováním byl pak u nich zjištěn větší výskyt drogových závislostí a kriminálních deliktů. Z celého průzkumu vyplynulo tedy jednoznačně, že pokud společnost přinutí ženu, aby porodila dítě, které si nepřeje, zvýší se procentuální výskyt mnoha negativních společenských jevů,“ konstatuje MUDr. Radim Uzel CSc.

Jen asi jedna třetina všech těhotenství u nás je plánovaná. Ostatní jsou neplánovaná nebo dokonce nechtěná. Taková mohou končit interrupcí nebo adopcí. Pokud však ani jedna varianta není pro matku přípustná (třeba ze sociokulturních či politických důvodů), potomka vychovává i přes to, že ho nenávidí nebo aspoň nemiluje. Důsledky jsem uvedli výše. Překonejte se proto, buďte dobrý člověk a vybudujte si ke svému potomkovi pěkný vztah!

Může dítě v bříšku vnímat, že jej matka nechce?

Je běžné, že matka, cítí-li už pohyby plodu, si s miminkem povídá, hladí si břicho, snaží se na něj psychicky vyladit. Přibližně od 24. týdne těhotenství dítě vnímá zvukové podněty, učí se rozpoznávat obvyklé zvuky a hlasy, a to umožňuje vytváření vzájemného vztahu. U nechtěného těhotenství žena představy o dítěti odsouvá nebo si je ani nepřipouští a s dítětem se nebaví. Je tedy ponecháváno v matčině děloze v jakési izolaci.

Citový chlad pak pokračuje i po narození dítěte, které časem samo vycítí, že je nevítané. Ať už je mu to dáváno najevo při sebemenší příležitosti, nebo je to zastíráno předstíraným zájmem a péčí, který potomek brzy odhalí.

„Anička nebyla chtěné dítě. Zůstaly jsme bez otce a jako samoživitelka už s jedním starším dítětem na krku jsem se bála, že bych to nezvládla. Co se narodila, pořád se na mě lepí, je to největší mazlivka. Nespustí mě z očí. Určitě ví, že jsem ji nechtěla a bojuje! Snažím se jí to vynahradit, je úžasná!“ (Marie, Praha)

Ne každému dítěti se dostane od matky podobné milosti. Žena, která se nalézá v psychické, finanční nebo společensko-politické tísni, podvědomě promítá do následků narození svého potomka všechny vlastní životní prohry a komplikace a obviňuje jej z nich. Profesor Matějček k tomu píše: „Označili jsme to jako subdeprivaci, tedy něco, co do jisté míry připomíná situaci dětí ústavních, vyrůstajících „bez lásky“.

Neznamená to hned, že by rodiče dítěti ubližovali nebo je týrali, ale atmosféra v rodině je obecně chladnější, dítě není plně přijímáno, je tu nějaký těžko definovatelný odstup. Děti trpí nedostatkem lásky a náklonnosti, cítí rozpor mezi tím, co cítí, a tím, co se kolem nich děje, a přestanou tak důvěřovat svým pocitům a prožitkům. To může později v dospívání nebo dospělosti přinést různé psychické problémy.

Odstrašujícím příkladem řešení "obtěžujícího" dítěte může být včera zveřejněný případ matky, která své dítě otrávila fridexem (používá se jako nemrznoucí směs), pravděpodobně jako projev pomsty manželovi a jako důsledek sporů o holčičku, která byla ve střídavé péči. Svůj čin dlouhodobě plánovala a hrozí ji za to až 20 let odnětí svobody nebo výjimečný trest. Bohužel si myslela, že holčička hned zemře. Ta však 5 hodin trpěla velkými bolestmi, dusila se a ztrácela vědomí.

Řešením není další odmítání

Řešením v tomto případě není ani předstíraná láska, ani nepředstíraná nenávist. Je to snaha být alespoň dobrým člověkem a začít si k dítěti budovat vztah. Jde to těžko, je to cesta velmi trnitá, ale jak svědčí následující dva příspěvky z internetové diskuze o nechtěných dětech na rodina.cz, je pro dítě i rodiče nakonec tím nejlepším řešením.

• Nesu to špatně, dcerce je už 5let a pořád si opakuji jak by byl život lehčí bez ní. Snažím se příliš to nedávat znát, ale občas dost ujedu a je mi to líto. Děti nemám ráda, nikdy jsem dítě nechtěla a už další dítě nechci. Kdybych se rozvedla dcerku nechám u manžela. Mám ji ráda, nikdy bych jí neublížila, ale ta pravá nefalšováná mateřská láska to není. Spíš mám pocit zkaženého života. (anonym)

• Myslím, že mám k synovi celkem normální vztah. Pravda, nikdy mne nic nezalilo, žádná mateřská láska a tak... ale taky jsem nikdy nelitovala, že se narodil. (Monty)

Jak je vidět, rodičovská role nám není vrozená, musíme se jí učit. Když to děláme s nechtěným dítětem, je situace samozřejmě velmi obtížná. Odmítání vlastního dítěte je navíc společensky nepřijatelné. Pokud se vám tedy nepodařilo navázat s dítětem hezký vztah, je dobré vyhledat odbornou pomoc.

zdroj: zena-in.cz, prozeny.cz, rodina.cz, CT