Umřela milovaná babička: Má jít vnuk na pohřeb?

Jak vysvětlit někomu, kdo je teprve na prahu života, definitivnost smrti? Máme mu vůbec působit tolik bolesti? A jak to udělat, aby nemělo doživotní trauma z účasti na pohřbu?

„Maminko, proč děda umřel? Kam odešel? To už ho nikdy neuvidím? Vůbec nikdy? A ty taky umřeš? Ale já ne!" Ať chceme, nebo ne, dříve či později se podobným otázkám nevyhneme. Smrt prostě patří k životu a děti se musí naučit přirozeným způsobem truchlit. Když už je na to vhodný čas a jak s nimi promluvit? Od jakého věku jsou zralé jít na pohřeb?

Smrt se neutají

Se smrtí se děti setkají brzy: v pohádkách, v televizi, na procházce, když míjejí třeba mrtvé ptáčky. Berou ji jako něco nevítaného a zlého. Když zemře někdo, koho dítě zná a má rádo, nemá cenu to před ním tajit. Tříleté dítě třeba nerozumí smrti, ale citlivě vnímá atmosféru v rodině a ví, že je něco v nepořádku. Rodiče jsou smutní a ono netuší proč. Dokonce si to může vztáhnout na sebe a cítit zmatek nebo vinu. Proto s ním mluvte a začleňte ho do všeobecného truchlení.

Tříleté dítě se smrti nebojí, protože ještě nechápe, že je to napořád. Teprve asi ve věku pěti, šesti let se začne měnit jeho vnímání času. Dojde mu, že smrt představuje velký předěl, nicméně její konečnost mu je stále nejasná. Postupně si uvědomí, že se smrt „stává" starým lidem. Sebe však i nadále považuje za střed světa, jehož se konečnost netýká. Ta se stává jen druhým. Definitivnost smrti v jejích důsledcích dokáže mozek pojmout až okolo deseti let, to je odpovídající čas probrat s dítětem plný význam smrti.

Není to spánek

Ale i mladšímu dítěti lze vysvětlit, proč teskníte - samozřejmě přiměřeně věku. Třeba: „Babička už nikdy nepřijde. Zemřela, a nemůže se vrátit. Proto jsme smutní. Ale ty za to rozhodně nemůžeš. Měla nás moc ráda a my na ni budeme často vzpomínat."

Když se vás dítě zeptá na příčinu smrti, odpovězte, jak nejpřesněji umíte. Můžete vysvětlit, že její srdíčko už bylo opotřebované. Nebo že přestalo fungovat tělo: nemůže běhat, jíst ani spát, ale ani necítí žádnou bolest. Rozhodně neříkejte, že mrtvý člověk spí nebo odešel. Dítě by si potom mohlo myslet, že spánek a smrt jsou podobné, a bálo by se usnout. Nebo že maminka jen tak odejde do práce či na nákup, a už se nikdy nevrátí.

Jak se zachovat?

  • Nevyhýbejte se odpovědím. Pravdivé informace se dítě má dozvědět od rodičů. Když mu chybí, představuje si často věci mnohem horší než pravda. Malý chlapec, jehož otec zemřel na srdeční mrtvici, by si třeba mohl klást za vinu, že ho rozhněval, když si neuklidil hračky.
  • Pozor také na komentáře jiných lidí. Když dítě ztratí matku, řeči jako „to poslední dítě jí zničilo zdraví" vyvolají zbytečný pocit viny. Proto o smrti s dítětem mluvte, opravíte při tom nesprávné názory nebo nepřesné informace. A ujistěte ho, že nic z toho, co udělalo nebo řeklo, smrt nezpůsobilo.
  • Udržujte živou památku na ty, které jste milovali. Prohlížejte si s dětmi fotografie, vyprávějte, vzpomínejte. Dítě se tak naučí vzpomínat na zemřelého jako na součást svého života.
  • Vyjádřete vlastní emoce, ale neděste dítě přehnaným žalem. Na druhou stranu, nesnažte se být dokonalí. Je v pořádku, budete-li před dítětem plakat. Dítě pochopí, že smutek a pláč smrt prostě doprovázejí.

Očistný pláč

Máte vzít dítě na pohřeb a vystavovat ho zbytečnému trápení? Ve většině případů ano. Smrt je přirozená součást života rodiny a každý její člen by měl mít možnost prožít smutek spolu se svými blízkými. Dítě si tak nebude připadat odstrčené, i když okolnímu dění třeba plně neporozumí. Ale uvidí, že všichni pláčou, a může si poplakat s nimi. Pochopí, že i pláč patří k životu.

Pokud máte pochybnosti, zeptejte se dítěte samotného. Vysvětlete mu, co pohřeb je a jak probíhá, a dejte mu  možnost se rozhodnout. Diskutujte o posledních věcech člověka otevřeně, odpovídejte na otázky upřímně a jednoduše. Nemá smysl „chránit dítě" od znalosti smrti a nepouštět k němu žádnou bolest. Nenuťte ho však, aby se podívalo na zemřelého.

zdroj: vylecit.cz, cpr.apha.cz, Chandler, Burney, Až přijmete své dítě, Omaha 1983, babyweb.cz

Anketa

Vzali byste tříleté dítě na pohřeb?

Sleduj, umřel jsem!

  • Pokud zemřel někdo blízký, mohou zareagovat různě. Začnou se více lepit k mámině sukni, vrátí se ke své „miminkovštině" nebo budou odmítat chodit do jinak oblíbené školky.
  • Může se stát, že zdánlivě vůbec nereagují nebo jsou jejich reakce nesouvislé a proplétají se do obvykle dobré nálady nebo hry.
  • Mohou se chovat podivně, třeba si hrát na mrtvolu. To je také normální, i když vám to bude připadat morbidní.

zdroj: babyweb.cz

 

Centrum.cz | Atlas.cz 1999 – 2014 © Economia, a.s. O nás | Všechny služby | Volná místa | Reklama | Propagace podnikání | Všeobecné podmínky | Cookies | Nápověda

Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu Economia, a.s. zapovězeno.