K čemu jsou rodiče puberťákovi?
On je samozřejmě hluboce přesvědčen, že k ničemu. To se ale hodně plete! Úloha rodičů je v období dospívání nevděčná, leč zastupitelná. A daleko, daleko náročnější než předtím.
On je samozřejmě hluboce přesvědčen, že k ničemu. To se ale hodně plete! Úloha rodičů je v období dospívání nevděčná, leč zastupitelná. A daleko, daleko náročnější než předtím.
Pětiletého rošťáka prostě donutíte vyčistit si zuby, ale zkuste si to samé udělat s patnáctiletým jinochem! Pokud se rozhodne k bojkotu, je vaše snaha předem odsouzena k zániku.
Podpora na zapřenou
Ještě včera to byl roztomilý klouček, se kterým byla rozumná řeč, a náhle je z něj vyčouhlý, zarputilý puberťák, který upřímně nesnáší směšné rodičovské pokusy o výchovu. Vy mu přece nebude říkat, co má dělat! On potřebuje svobodu!
Doporučujeme: Megatvrdohlavý puberťák: Platí na něj vůbec něco?
Co na tom, že vaše dítko připomíná spíš naivní telátko. Že se ještě pěkných pár let neobejde bez vaší ochrany! Že není dost vyspělé na samostatný život, o jeho finanční stránce ani nemluvě.
Než přijde k rozumu, budete ho muset vést a podporovat zcela nenápadně, aby si toho nevšimlo. Bude to klást značné nároky na vaši trpělivost, velkorysost a dokonce sebejistotu.
Dělám to dobře?
Tak proč to nefunguje? Podobné problémy trápí všechny rodiče -náctiletých. Mají pocit, že udělali ve výchově chybu. Jejich dítě o ně nestojí a jasně jim to dává najevo. Vlezte mi na záda! To je jeho nejčastější postoj.
Všechno je ale jinak. Pro puberťáka je vztah s rodiči ještě důležitější než dřív, přestože navenek to navenek rezolutně popírá a máte pocit, že dělá všechno pro to, aby ho rozbil. Právě rodiče jsou totiž jeho kotva v nejistotách, pramenících z dospívání. Jinou ani nemá.
A tak vám nezbývá než zatnout zuby (můžete mezi nimi procedit nějakou šťavnatou kletbu) a smířit se s tím, že vstřícnost, úctu a nadhled budete nějakou dobu praktikovat pouze jednostranně - směrem od vás k němu.
Poskytnout prostor
Moc pěkně o tom napsala americká spisovatelka a zakladatelka rodinné terapie Virginie Satirová ve své Knize o rodině. Srovnává přitom výchovu batolat a puberťáků a dochází z překvapivému závěru - v obou případech musí rodiče dítěti vytvořit prostor.
"Musíme umět přizpůsobit psychologické prostředí dospívajícího výkyvům v jeho náladě, zdánlivě iracionálním nápadům, občasnému bizarnímu chování, novému slovníku a také jeho hloupým kouskům. To všechno totiž vzniká z toho, že dospívající si zahrávají se svou silou, se svou autonomií, se svou závislostí i nezávislostí," vysvětluje.
"Dospělí musí vytvořit pro tento růst prostředí, a to stejně pečlivě, jako se starali o to, aby domov byl pro děti bezpečný v době, kdy byly batolaty. Musíme to udělat způsobem, který zachovává důstojnost dospívajících, rozvíjí jejich pocit vlastní hodnoty a dává jim užitečné návody," dodává.
Přizpůsobit se a vydržet
Moudrá slova, že? Lehké to nebude ani trochu a vděk za to také nesklidíte hned. Střídavě budete počítat do dvaceti (a možná taky do dvou set), bojovat se svým vztekem (nemá smysl ho zabít, když už jste do něj tolik investovali, a taky se to nesmí), trpět pocitem zneuznání (on si mě vůbec neváží!)a děsit se toho, co všechno by se mohlo stát, kdyby opustil školu, propadl hazardu, alkoholu nebo drogám, nenašel práci či lásku...
Nebojte! Drtivá většina mladých lidí odmaturuje či složí státnice, začne pracovat, pořídí si byt, založí rodinu - a vás budou za pár let milovat a ctít za to, že jste to s nimi vydrželi.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Češi jsou prudérní rodiče! Alespoň podle Švédů
5 nejhorších rodičů na světě: Skutečné případy
20 let jsem byla single. Byla to nejlepší škola života
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
