Markéta Klempířová je vzděláním, tělem i duší učitelka. V tom nejlepším slova smyslu. Patří k lidem, které kantořina naplňuje a baví. Možná i proto se už nemohla dívat, jak učí ve škole jejího syna.

A tak s kolegyní učitelkou založila spolek Za výlohou, který letos v září otevře v Praze dvě skupiny domácího vzdělávání. „Jsme spolek rodičů vzdělávajících své děti doma. Chceme pro ně vytvořit hravé domácí vzdělávání, které v nich neudusí přirozenou zvídavost a které je bude bavit. Jsme první skutečně otevřenou třídou, chceme, aby do ní bylo doslova vidět skrz okno. Možní tím trochu provokujeme, ale chceme tak upozornit na místy až hermetickou uzavřenost státních škol," vysvětluje své motivy.

Doporučujeme: Jak vybrat školu pro dítě? Zrakem i čichem!

Co se Markétě Klempířové nelíbí na zavedených českých školách? Může domácí škola obstát v konkurenci s nimi? Co znamená chtít pro děti to nejlepší? O tom všem jsem si s ní povídala.

Proč nechceš, aby tvé dítě chodilo do státní školy?

Nejsem spokojená s jejich nabídkou. Jako pedagožka toužím vzdělávat děti, ale cítím, že správně je to jinak. Zároveň si nemyslím, že je ideální učit si dítě samotné sama doma. Proto jsme vybudovali vlastní skupinu. Rozhodně se nebojím, že naše děti budou v učivu zaostávat. Řídíme se Rámcovým vzdělávacím programem a dvakrát do roka je přezkouší škola, kam se zapíší.

Takže jsi měla nějakou negativní zkušenost se školstvím jako učitelka?

Neměla jsem zrovna štěstí na progresivní kolegy. Vždycky jsem si sice dokázala vytvořit ostrůvek, kde šlo dělat moderní vyučování, ale přesto se člověk musí přizpůsobit chodu konkrétní školy: nápadům jejího vedení, známkování, omezování v tom, u čeho by se s dětmi rád zdržel. Musí mít dozory na chodbách, držet krok s paralelními třídami - to mě hodně omezovalo. Pracovat na takovémhle ostrůvku jako Robinson se nedá dlouho. Proto jsem odešla do soukromých sfér, kde jsem měla možnost potkat vynikající pedagogické i lidské osobnosti. O to větší šok jsem pak zažívala, když šel do školy můj syn. Došlo mi, že ho tam nemůžu další roky nechat.

Co ti vadilo?

Poprvé jsem zakusila totální bezmoc rodiče, který by rád něco jinak. Připadala jsem si, jako když ztrácím kontrolu nad řízením auta na ledě. Řítím se a ať dělám, co dělám, auto si dělá co chce. Jen zarývám  paty do podlahy a zatínám zuby... Ve škole se musíte podřídit i úplným nesmyslům. Paní učitelka má ve třídě monopol, všechno se musí dělat tak, jak chce ona. Sedí se celé dopoledne v lavici a postupuje se stránku po stránce z učebnice podle nejpomalejšího žáka. Když jde ten na toaletu, celá třída na něho čeká. Bohužel se to týká i tempa: „Nepracuj napřed! Víš, že to nemám ráda!" To jde zcela mimo moje chápání. A to jsme prosím v 21. století! Ve mnoha školách chybí respekt, porozumění, vzájemnost.

Co tedy budete u vás jinak?

Malý počet dětí a komorní respektující prostředí. Chceme být dětem skutečnými partnery v poznávání světa a nabídnout jim takové vzdělání a nástroje, aby z nich vyrostly sebevědomé a kreativní osobnosti, schopné postavit se čelem i situacím, které nikdy nezažily, protože taková bude jejich budoucnost. Chceme s nimi prožívat dobrodružství, radost z jejich pokroků a nikoli ze sbírky jedniček v žákovské. Jsme přesvědčené, že více než CO, je důležitější JAK. Máme v tom velký osobní vklad i svoje děti. Máme profesionální zkušenosti a víme, že to jde!

Markéta Klempířová a Kateřina Krejčíková - učitelky na vlastních nohou | Foto: Žena

Učit děti základy fyziky nebo chemie není snadné. Do jakého ročníku si troufáš na učivo?

Považuji se spíše za průvodce, než za nositele znalostí, které mám do někoho nalévat. Takové se zase dají snadno vylít. Nemusím znát všechno, musím však umět vytvořit podnětné prostředí, pomoci vyhledat zdroje, strukturovat poznatky. Ale jistě, limity máme - končíme pátým ročníkem.

V čem podle tebe spočívá moderní vyučování?

Pro mě je to všechno, co aktivizuje chuť dítěte poznávat věci kolem sebe, učit se, umět se ptát, hledat a vytvářet nová řešení. Učíme podle toho, co nás inspiruje a baví, metod je na to spousta. Budeme určitě využívat prvky Daltonského a Jenského plánu, ale nemáme odpor ani k pomůckám Montessori. Těším se také na matematiku profesora Hejného, kterou už pár let učím a nesmírně mě baví, přestože já sama na matiku nikdy nebyla. Jenže takhle je o přemýšlení a logice, nikoli jen o kupeckých počtech.

Hodně se teď diskutuje o novém písmu Comenia Script. Jak si poradíte s ním?

Učila jsem vázané písmo i Comenia Script, nemám na to vyhraněný názor. Řada odborníků comenii zavrhuje, někomu může být tento typ písma bližší. Jeho problémem zůstává fakt, že se děti musí nakonec stejně naučit i vázané písmo, protože jinak si od spolužáků třeba na střední škole těžko půjčí sešit s poznámkami. Navíc nesdílím názor, že je comenia vhodnější pro dyslektiky. Ale stejně svět spěje ke klávesnici, tak to třeba časem nebude ani vadit.

A co moderní směry výuky spojené s počítači: Digitální hnízda, on-line učebny, tablety?

Jednou za mě vyučovací hodinu učil robot, kterého jsem vyrobila z krabic. Měli jsme takový kybernetický týden s prvňáčky. Dovnitř jsem dala vysílačku, aby to neviděly, postavila ho doprostřed kruhu na koberci a odešla ze třídy. Po čase robot promluvil. „Hele, ten robot mluví! Pojďte sem!" Celou hodinu samostatně pracovaly na úkolech, které dostaly od robota. Myslím, že taková na první stupeň patří. Hlavní ale musí zůstat činnostní poznávání, práce rukou, nohou, těla, všech smyslů, pohyb, skutečný svět. Interaktivní tabule ani digitální hnízda kvalitu znalostí nevytrhnou a u nás proto nebudou. Tím neříkám, že nebudeme pracovat s počítačem a používat internet! Počet technologických výmyslů ve třídě však nic neříká o úrovni dosaženého vzdělání. Budeme raději více cestovat, bádat a setkávat se osobně se zajímavými lidmi, než sedět v digitálním hnízdě.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

5 věcí, které mámy nikdy neřeknou nahlas

Jsem ta druhá. Ta, která miluje tvého manžela

Zapomeňte na cukr. Tělo se pak neubrání ani rakovině