"Táta umřel, už to budou skoro dva roky. Utopil se v Chorvatsku při pádu z plachetnice do moře, tělo nikdy nenašli. Neměl tudíž pohřeb ani rakev, a já mám pořád pocit, že je někde tady se mnou," napsala nám čtenářka Martina.

Sama je už dospělá žena, šťastně vdaná paní a maminka dvou malých kluků. Zapomenout na svého vlastního tátu ale nedokáže ani po tak dlouhé době: "Strašně se mi stýská. Vždycky jsme se měli moc rádi. Život se pro mě dělí na dobu před tátovým zmizením, a na to, co nastalo po něm."

Vrací se ve snech

"Myslím na něj každý den. Spousta známých míst mi ho připomíná tak moc, že tam ani nedokážu chodit - vždycky totiž návrat opláču. Doufala jsem, že časem můj smutek odezní a já si vydechnu, ale nic nepomáhá. Někdy bych nejraději odešla tam, kam on, do tichého modrého přítmí. Jen muž a synové mě ještě drží nad vodou," přiznává paní Martina.

Čtěte také: Dítě a smrt - o tom se nemluví

"Možná je to proto, že táta mého života vlastně ve skutečnosti nikdy neodešel. Doma v koupelně občas cítím jeho vodu po holení. Vrací se ke mně v  nočních můrách - vznáší se v modravém příšeří, milovanou tvář ohlodanou až na lebku, okolo kostlivé nohy lodní lano. Chce, abych ho našla, pochovala... Jindy je zase ještě živý, krvácí z hlavy a zoufale se snaží přivolat pomoc k lodi klesající ke dnu - jenže já nemám čas, musím pro děti do školky, a on kvůli mně umře. Jindy se mi zase zdá, že zoufale klepe na rakev, kterou nikdy neměl, abychom ho pustili ven," popisuje paní Martina.

Doporučujeme: Umřel milovaný děda: Jak vysvětlit dítěti smrt?

Ví, že její situace není zcela v pořádku. Radila se s psychologem a dostala uklidňující prášky - ty však nezabraly.

Truchlení mohou provázet i sny

"Smrt milované blízké osoby je velmi závažná událost a hluboký zármutek představuje reakci naprosto odpovídající situaci," konstatuje pražská psycholožka Vlasta Svobodová. "Je také normální, že v době truchlení na zesnulého hodně myslíme, ať už se nám vzpomínky vracejí při plném vědomí nebo ve spánku. Pokud je ztráta příliš intenzivní, může vyvolat i halucinace nebo způsobit krátkodobou psychickou poruchu zvanou flashback, kdy člověk v jakémsi zpětném záblesku - od toho její jméno - prožívá minulost, jako by šlo o současnost. V případě paní Marty bych každopádně radila návštěvu psychoterapeuta, jemuž bude věřit. Ten jí určitě dokáže pomoci."

Každý prožívá žal jinak

Zmatek, chaos a šok. Takové bývají pocity lidí, když jim někdo zemře. "Jsme jakoby ohlušeni a omámeni a ještě úplně nechápeme, že náš blízký nežije. Ztrácíme schopnost adekvátně vnímat a prožívat. Je to v podstatě normální reakce na ztrátu blízkého člověka," konstatuje web umirani.cz.

"Svět kolem jakoby přestával být bezpečný, spolehlivý a důvěryhodný a my cítíme úzkost z toho, co přijde. Máme pocit, že život začíná postrádat smysl. Často myslíme na zemřelého, hledáme jeho fotografie, pláčeme. Je to zvláštní doba, hluboko uvnitř sebe hledáme cestu, po které bychom šli dál životem bez zemřelého. Je to období truchlení."

Obvykle to zabere jeden dlouhý rok, než mine nehlubší zármutek, každý však prožívá smutek s rozdílnou intenzitou i délkou trvání. Jenže co když u paní Martiny nejde ani o příliš hluboký zármutek, ani o halucinace či jinou psychickou poruchu? Co když se jí opravdu mrtvý táta snaží něco naznačit?

Myslíte si, že je to možné? Že s námi naši drazí zesnulí mohou komunikovat i po smrti? O tom můžete diskutovat pod článkem a hlasovat v anketě.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Reinkarnace: Cameron, chlapec, který žil už "předtím"

Češi jsou národ podvodníků, ne vysokoškoláků

Víte, jak se chovat při bouřce? My ano!

--------------------------------------------------------------------------------

Kam pro radu psychologa?

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková