U žen rasu neřeším. Svoji úchylku má každá

Že nemá smysl ženy škatulkovat podle toho, odkud pocházejí jsem se přesvědčil už téměř jako dítě. Němky nejsou chladné, Maďarky nejsou vášnivé a Asiatky nejsou poslušné. Jak to?

V mé životní milostné praxi jsem si opakovaně vyzkoušel, že vůbec nemá cenu posuzovat, natož preferovat ženy dle jejich teritoriálního původu či aktuálního bydliště, koneckonců ani podle národnosti, náboženství či barvy pleti.

Postupně jsem přestával přičítat různým oblastem, národnostem či rasám (respektive jejich představitelkám) jakékoli specifické či mimořádné vlastnosti, přednosti či nedostatky a začal se vysmívat paušálním a v lidové slovesnosti zavedeným soudům o tom, že holky odtud a odtud jsou takové, zatímco odjinud zase takové.

Zjistil jsem na vlastní kůži, že ta tvrzení prostě paušálně neplatí, a pokud snad ano, pak musí existovat tolik výjimek, že se na kdejaký obecně tradovaný předpoklad prostě vsadit nedá.

Němka Sophie a ubráněné panictví

Tak třeba o tom, že jsou Němky studené a v posteli absolutně k ničemu, jsem cosi slýchával už v těch patnácti, kdy jsem se vydal na svůj poslední pionýrský tábor do spřátelené Německé demokratické republiky.

Přesto jsem tam byl večer co večer pod různými záminkami nucen více či méně prchat před Němkou Sophií, která si umanula, že spolu ukončení našich základních škol oslavíme splynutím v jedno tělo.

Dodnes si vzpomínám na ten duchovní a tělesný zmatek školáka, který sice v tu dobu v rámci svého pohlavního vývoje byl již (teoreticky i fyzicky) takového činu schopen, prakticky však, vybaven jen masturbační zkušeností, na takto jednoznačnou výzvu uměl reagovat jen výmluvami, které se i díky chabé konverzační schopnosti (školní němčina milostná témata nezahrnovala) měnily ve zbabělý útěk.

Při posledním družebním večeru jsem dokonce strávil více než hodinu na tábornické latríně, abych v relativním (byť nikterak komfortním) bezpečí přečkal až do konce prodloužené večerky. Sophie byla vlastně fajn holka a líbila se mi, ale já, puritánsky vychovaný synek z maloměstské kantorské rodiny, jsem si v tu dobu chtěl vlastně spíše povídat a poznávat pomalu. Vodit se s někým za ruku, ještě před celým táborovým osazenstvem, stejně jako absolvovat poctivé francouzské polibky (ještě od Němky!) na dobrou noc, to vše znamenalo tak obrovský krok v mém milostném klíčení, že pro mne tyto aktivity byly maximem možného.

Nikoli pro Sophii, která se svými rodiči odmalička trávila dovolené na nudistických plážích. Od té doby si o nepřístupném chladu Němek myslím své. I když jsem tehdy své panictví uhájil, naplnění pojmů necking a petting jsem s drobnou mazlivou pihovatou dívkou s modrým pionýrským šátkem dosáhl dříve, než jsem se s těmito pojmy vůbec seznámil.

Útlou příručku Dospíváme v muže jsem od svých zpátečnických rodičů dostal až k šestnáctinám. V tu dobu už jsem měl nejen načteny daleko silnější knihy, ale osvojeny i první praktické zkušenosti…  

Maďarka Ildikó si chtěla jen … povídat

O vášnivých Maďarkách mne pak měla přesvědčit Ildikó, se kterou jsem se seznámil při koncertu tehdy i evropsky známé maďarské rockové kapely Omega u letního Balatonu. To už mi bylo skoro sedmnáct. Bylo to na prvním zahraničním pobytu našeho gymnaziálního kamarádského kvarteta. My s Jirkou jsme si na horké noci strávené u tohoto mělkého jezera naplánovali potvrzení a prohloubení svých prvních sexuálních zkušeností, zatímco Lumír a Petr byli odhodláni těchto zkušeností nabýt.

Neškrtli jsme si ani jeden. Diskotékám a jejich krásným opáleným návštěvnicím v krátkých minisukních vládli starší hoši s auty a motorkami. A mé vyvolené, půvabné černovlasé Ildikó, vládli rodiče.

Kdykoli doma narazím na LP Omegy, z jejíhož obalu se kapela v čele s "frontmanem" Jánosem Kóborem usmívá v andělsky bělostných úborech (desku mi tenkrát Ildokó poslala a já jí oplatil Katapultem), vybaví se mi první velký rockový koncert, který jsem zažil, a také lavička, na které jsme měli s Ildikó povoleno sedávat, protože na ni její rodičové dohlédli z hotelového balkónu. A vybaví se mi i velká touha po tom dívčím těle, které mi, ačkoli v něm nade vší pochybnost kolovala horká maďarská krev, povolilo jen letmé pohlazení a políbení na tvář. Patnáctiletá Ildikó si tehdy chtěla (a směla) - jenom povídat.

Marfuša? Ne! Krásná Lena…

Na studentskou praxi do Ruska jsem pak jako devatenáctiletý odjížděl se zcela jasnou představou o tom, že mne tam (za ještě předgorbačovské totality) čeká sice k cizincům vstřícné až všehoschopné (snad prý i za žvýkačku) ženstvo, které je však nejen nevzhledné a trochu při těle, ale ještě nevkusně zmalované i oblečené.

Tuto představu jsem si zřejmě vykombinoval z nějakých budovatelských filmů, plakátů mohutných a hranatých kolchoznic a do montérek oděných stachanovkyň, matrjošek a dalších archetypálních zdrojů, které se v mé mladické obraznosti víceméně sjednotily v postavě Marfuši z Mrazíka. Kupodivu jsem ani nepomyslel na krásnou Nastěnku. Tu jsem měl zařazenu někde jinde, v nereálné oblasti pohádkových představ.

Když jsem v petrohradské (tenkrát leningradské) Ermitáži spatřil Lenu, myslel jsem si, že je to přelud. Pak jsem tipoval, že je to nějaká zahraniční návštěvnice, cizinka. Nebyla. Studovala mikroelektroniku a měla krátce po studentské praxi v jakési zbrojařské fabrice. To byl důvod, proč nesměla pět let vycestovat do zahraničí. Ani do zahraničí povinně spřáteleného do Varšavských smluv a RVHP. A to byl jediný důvod, proč jsem si ji nepřivezl domů…

Byla to láska na první pohled a pro mne první důkaz, že při osudových setkáních je rozhodnuto během několika vteřin. Těžko hledat romantičtější místo pro prvé setkání se ženou, do které se vzápětí zamilujete. Můj první pohled na Lenu sklouzl přímo z obrazu jedné z Madon Leonarda da Vinci. Jejím okrovým jemným dlouhým vlasům propůjčovalo svatozář slunce, které, nízko položené nad širokou Něvou s mohutnými prsteny sklopných mostů, prozařovalo oknem Zimního paláce. Zjevila se jako přízrak.

Svůj pobyt v Rusku jsem si tenkrát prodloužil o měsíc. Když jsem sloučil svůj skrovný pracovní výdělek s několikanásobně vyšší částkou utrženou za troje prodané džíny zakoupené v českém Tuzexu, mohli jsme si dopřát let do Kyjeva, a odtud pak plout (či spíše letět) několik set kilometrů lodní raketou po Dněpru a Soži až do běloruského Gomelu, kde bydleli její rodiče.

Byl jsem představen sympatickému páru vysokoškolských učitelů. Až pak, po tomto rodičovském "požehnání", až když jsme přeletěli do Moskvy, která byla naší poslední zastávkou a odkud jsem se vracel vlakem do Prahy, jsme se spolu poprvé milovali na koleji Lomonosovy univerzity, postavené ve stylu stalinského baroka. Poté, kdy jsme uklidili stůl od  gejzíru plísně, vytékající z nedojedené konzervy po jakémsi arabském studentovi, jehož národnost prozradily noviny na zaneřáděném záchodu, používané jako toaletní papír.

Projeli a prolétali jsme spolu několik tisíc kilometrů. Od té doby jsem nepoznal krásnější, moudřejší, něžnější a sametovější ženskou bytost. Dokonce i dnes, po třiceti letech, když si ve vzpomínkách vybavím vše, co jsme spolu za jediný měsíc zažili, se ve mně něco sevře.

Lena měla v sobě jakousi nadhodnotu, něco, čím se odlišovala od žen, které byly před i po ní. Něco aristokratického, unikátního. Jakousi přirozenou noblesu. Vlastně v sobě skutečně měla modrou krev. Dokonce polskou. V kavárně u Petropavlovské pevnosti mi vyprávěla, že její pradědeček byl polský šlechtic.

"Víš, že se o Polácích říká, že jsou národ zchudlé šlechty," řekla mi tenkrát.
"I u nás komunisti šlechtě všechno sebrali," odpověděl jsem.
"To bych jim snad ještě i odpustila. Ale to, že se nemůžu sebrat a jet s tebou…" zarazila se, i když k tomu neměla důvod. Do té doby už ode mne stokrát slyšela, že bych si ji chtěl odvézt. Že by dostudovala v Čechách. Že bychom to spolu prostě nějak zvládli.
"Ta bezmoc, že člověk nemůže, že ho ti komunisti prostě nepustí, vždyť to je horší než nevolnictví," položila si hlavu na moje rameno. "Nevolnictví na konci dvacátého století," dodala a rozplakala se.

I když jsme si to nechtěli připustit a slibovali si, že to těch pět let nějak vydržíme, že za rok zase přijedu, oba jsme v tu chvíli museli tušit, a možná i vědět, že náš vztah, vztah dvou cizinců na dálku dvou tisíc kilometrů, jen stěží překoná dlouhých pět let… A nebyl internet a e-maily a skype. A telefon byl drahý. Psali jsme si dopisy. Dlouho jsme si psali…

Tak jsem se rozpovídal o Leně… Mám-li učinit závěr, pak ani poctivě vypěstovaná představa ruské báryšni se mi v tom Rusku a SSSR samotném vůbec nenaplnila.

Zlatohlávek obálka new

Foto: Žena

Gejši a bojovné samurajky

I o Asiatkách jsem kdysi měl představu, která se nejspíše podobala představám mnoha dnešních mužů ovlivněným spektakulárními širokoúhlými záběry půvabných, oddaných a usměvavých šikmookých gejš z televizních reklam.

Ne že bych očekával, že mi má asijská manželka, vyrůstající v liberální intelektuálské rodině a pamatující si ještě Saigon jako svobodné a prosperující město před komunistickou invazí, bude zavazovat boty, ale neočekával jsem ani to, že se z této zpočátku tak málomluvné a zakřikle půvabné osůbky stane velitelka, která bude rozhodovat i o tom, s kým mohu a nemohu na pivo (její volba povolených a nepovolených probíhala mezi muži, s ženami jít na pivo by bylo zcela nemyslitelné), která mi nožem rozřeže fungl novou bundu jen proto, že přijdu o hodinu déle z práce, která mi bude balit tašky a křičet již kvalitní češtinou, abych si táhl za těma kurvama, které však byly pouze v její hlavě.

Její maminka (bankovní úřednice) dělala jejímu tatínkovi (spisovateli) totéž, její půvabná mladá sestra spáchala z nešťastné lásky (ve skutečnosti z patologické žárlivosti, kterou si obě dcery od maminky "nakoupily") dokonce sebevraždu.

Ale ani tato bolavá zkušenost, která zničila jedno jinak vlastně bezproblémové a zcela funkční šestnáctileté manželství, mne nedonutila k nějakým generálním soudům směrem k asijské rase, protože jak plaché a oddané gejši, tak bojovné samurajky produkuje asi každá rasa, jen se jim všude říká jinak.

A která z žen není alespoň v malé míře stižena nějakou emoční úchylkou. Ostatně to se týká nejen samic, ale i samců lidského rodu, žádné rasy a národnosti (a nejspíše ani autora této věty) nevyjímaje…

Tak se těším na setkání s těmi, kteří o to budou stát, na stránkách mé nové knížky. Rád vám ji pošlu! Ještě teplou!

Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?

Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem "Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese honza.zlatohlavek@seznam.cz , který vám je rád zašle i s věnováním.

Jan Zlatohlávek

Jan Zlatohlávek,
pár vět o něm:

Je to chlap - to především! Chlap mnoha koníčků i zájmů, z nichž jsou tím nejdůležitějším Ženy, a taky psaní pro ně, o nich, proti nim i za ně. Jak kdy... Říká: "Partnerským vztahům se věnuji víc než dvacet let. Čím víc o nich vím, tím si připadám hloupější. Je to snad jediný obor, v němž existuje více výjimek než pravidel."


Napište mu:
Zajímá vás, provokuje, nebo mu jen chcete napsat váš názor na jím publikované texty? Není nic jednoduššího, než mu napsat e-mail a do předmětu uvést heslo "PRO HONZU"!

 

Centrum.cz | Atlas.cz 1999 – 2014 © centrum holdings O nás | Všechny služby | Volná místa | Reklama | Propagace podnikání | Všeobecné podmínky | Cookies | Nápověda

Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu centrum holdings zapovězeno.