Manžela miluju, ale 20 let je moc. Chci pryč
Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že už mám našeho dokonalého manželství plné zuby a chci začít nový život.
Podle reakcí mých kamarádek a známých jsem zřejmě jediná, komu se to kdy stalo. Přišlo to vlastně úplně nečekaně a náhle. V podstatě jsem se jednoho dne probudila a zjistila, že už mám našeho dokonalého manželství plné zuby a chci začít nový život.
Jsme spolu už dvaadvacet let a máme stejně tak starou dceru. Ta odešla na vysokou do jiného města a domů už v podstatě jezdí jen na návštěvu. A to byl, myslím, první impuls, který tak náhlou změnu v mém myšlení způsobil.
Najednou jsme zase byli jen sami dva, já se nemusela o nikoho jiného starat. Začala jsem se zase častěji vídat s kamarádkami, protože jsem už nemusela mít pocit, že zatímco já někde drbu u vína, rodina beze mě doma strádá.
Začal nový život
Zhruba první rok jsme si to s manželem užívali oba dva, začali jsme pravidelně chodit do divadla, na večeře, cestovat. I když my jsme ani předtím nijak nestrádali. Vlastně jsme vždycky měli naprosto ideální a vyvážený vztah.
Netrpěli jsme žádnými většími neshodami, ať už ve výchově nebo čemkoli jiném. Ani s dcerou navíc nebyly žádné problémy, neřešili jsme finanční problémy... Zkrátka to bylo naprosto idylických dvaadvacet let. Až tomu sama nechci věřit, že je něco takového vůbec možné.
Možná ale právě proto jsem najednou došla k závěru, že v životě potřebuju nějakou akci, nenadálou změnu, zkrátka nějaké zpestření. Nejdřív mě asi stejně jako teď vás napadlo si s někým zaflirtovat. Třeba by mě nevěra zase vrátila nohama na zem a byla bych klidná.
Nevěra to nespraví
Tak daleko to sice nikdy nedošlo, ale i tak si myslím, že to není ten pravý důvod. Zdá se, že potřebuju víc než jen změnit partnera v posteli. Můj život byl dlouhou dobu skvělý, ale zoufale stejný. Teď toužím být klidně sama, ale začít znovu.
Jakoby vztah měl nějakou dobu trvanlivosti, a přestože celou dobu chutná výborně, najednou přijde den, kdy prostě doba spotřeby vyprší a on je najednou nepoužitelný.
Paradoxně jediný člověk, který mě chápe a podporuje mě, je naše dcera. Dokonce mi sama řekla, že už nějakou dobu pozoruje, že s tátou fungujeme sice bez problémů, ale víceméně jako kamarádi nebo sourozenci.
Manželovi jsem své pocity naznačila a poprosila ho, aby mi dal nějaký čas a více volnosti, abych si ověřila, zda mi život bez něj skutečně vyhovuje, nebo je to jen nějaký vrtoch. Už to ale pár týdnů trvá a já jsem stále odhodlaná odejít. Tak trochu tuším, že to nakonec pochopí i on, i když teď mu to ještě úplně nedochází.
Všichni mě kvůli tomu mají za rozmazlenou fiflenu, která si neváží dobrého bydla, jenže když mě doma nic nedrží, proč tam zůstávat? Ještě přece nejsem tak stará na to, abych nemohla zkusit žít úplně jiný život. Nechci dožít stejně jako jsem žila doteď.
Je to opravdu tak těžko pochopitelné?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
