reklama

Já bych tě řezal od rána do večera!

Už nevím, kdo to byl, ale vzpomínám si, že mi kdysi někdo velmi vážně tvrdil, že nejhorší jsou holky z Moravy. A já se s ním přel a říkal, že to je přece absolutní blbost...

Foto: Profimedia.cz

Už nevím, kdo to byl, ale vzpomínám si, že mi kdysi někdo velmi vážně tvrdil, že nejhorší jsou holky z Moravy. A já se s ním přel a říkal, že to je přece absolutní blbost.

Že holky z Moravy jsou krásný a milý a fajn, že jsou nepochybně méně zhýčkané, než třeba holky z Prahy. Že si hezky celý den prozpěvují, umí vařit a mají pestrobarevné kroje, které jim děsně sluší. A že na chlapy určitě neječí a nenadávají jim, že snad ani nemohou, protože mluví spisovně. A když už, určitě nevykřiknou ty debile pomatenej, ale jen špitnou ach ty šohajko nepokojný.

Jakkoli si dotyčného člověka prostě nejsem schopen nikam umístit a vybavit, pamatuji se, že se mi po vyslechnutí mé představy o tom, jaké jsou ty holky z Moravy, bohapustě vysmál a pravil cosi v tom smyslu, že si na něho možná jednou vzpomenu.
Majka byla z těch mladých žen, ze kterých se člověk nepoloží na záda, ale u kterých si řekne: A proč ne?! Hezká? Ano! Štíh-lá? Ano! Nehloupá? Asi ano! Emocionálně vlídně uspořádaná? Na první pohled ano. Určitě! Vždyť je z Moravy!
Překvapila mne už tím, že si nenechala říkat svým jménem. Jméno Marie považuji za jedno z nejkrásnějších ženských jmen. Pohříchu je však toto jméno v našich zeměpisných šířkách (českých i moravských) przněno snad nejvíce ze všech. Maruška je pro mne jakási pohádková bytost, Mařena či Máňa, to je přece něco příšerného. A Majka je pro mne výrobek od firmy Hamé, chybí už jen ta čárka nad a.

Ovšem Majka rezolutně rozhodla, že jí nebudu říkat Marie...

...ale Majka, protože jí tak říkají všichni. Navrhl jsem, že jí tedy budu říkat Májka, nebo rovnou Paštička, protože nejsem jako všichni. To se ovšem urazila. Uraženou Majku jsem nechtěl, v období platonické lásky směrem do chaloupky s kachlovými kamny jsem si nastřádal dostatečně touhy, abych při pohledu na pravou moravskou děvčicu neměl už docela chlípné myšlenky.

Již s ohledem na Majčin původ jsem však popravdě nepředpo-kládal, že bychom mohli během jednoho večera dospět tak da-leko, že bychom skončili na mém loži. Dobytí děvčete z Moravy jsem odhadoval na řadu dní, neřku-li týdnů. Vzhledem k tomu, že se děvčica teprve zabydlovala kdesi na pražském Jižním Městě, kam se přestěhovala po rozvodu, a krátce pracovala v jakési nesmyslné funkci v ještě nesmyslněji pojmenovaném úřadu, kde je prý strašná nuda, správně jsem odhadl, že by jí mohlo přijít vhod vyvenčení mezi nějaké ty pražské celebrity.

Svérázná Majka!

Slavnostní otevření jedné z expandujících sítí fitness se zdálo jako vhodná příležitost. Záhy jsem seznal, že blýsknout se osvětlením zákulisí některých obchodně-společenských vztahů může být značně nebezpečné. Během večera Majka stačila blonďaté české majitelce sítě posiloven říci, že se jí to podniká, když jí to financuje německý manžel okrádáním českých důchodců, které vyváží autobusy z vesniček na výlety, kde jim po vymytí mozků prodává předražené deky, vysavače a další úžasné přístroje.
Na rautu se zase Majka dostatečně nahlas podivila, že je vedle ní stojící Michal David „tak maličký", dokonce snad ještě menší než její jedenáctiletý synovec. Jen co si skladatel naložil na talířek slušnou porci nejrůznějších dobrot, podotkla ještě, že není jenom „maličký, ale i pěkně tlustý".

Marcele Holanové, která se nám pochlubila, že už nechlastá a hubne, Majka řekla, že ten růžový nealko koktejl, který pije, má desetkrát tolik kalorií než celá láhev vína, a že si tedy moc nepomůže.
Podobným způsobem mne znemožnila ještě před několika dalšími lidmi. Předsevzal jsem si jenom to, aby se nedostala k Heleně Vondráčkové, se kterou jsem měl na příští týden domluvený rozhovor pro jeden časopis, a přestože Helena je noblesní dáma a neměla s sebou na této akci svého manžela prudší, sportovní povahy, nevím, co by se mohlo stát, kdyby jí Majka také něco poradila.

Pozorování celebrit a konverzace s nimi však Majku přestala bavit v okamžiku, kdy spustila černošská kapela dovezená až odněkud z Berlína. Hned po prvních rytmech rozhodla, že půjdeme tančit. Společnost, kterou tvoří novináři, celebrity a podnikatelé, však není parta na velké tancování. Nikdo se k tanci neměl, jen Majka. Tančím nerad, nejsem-li alespoň trochu opilý, a už vůbec se mi nechtělo předvádět se jako součást jediné taneční dvojice v sále, kde společnost nemá nic jiného na práci, než se cpát, popíjet a posmívat se těm bláznům, kteří tancují.

Majka rozhodla, že se tančit bude, s odůvodněním, že jsem ji přece na akci vzal, aby se bavila. Namítl jsem, že bavit se a tančit je pro mne velký rozdíl, ona však prohlásila, že pro ni bavit se rovná se tančit. A tak jsem podlehl. Majčin taneční projev byl poměrně výrazný, nikoli však příliš estetický. Nevím, jak se tančí esteticky přijatelně, ale poznám, když to příliš přijatelné není. Jistě k tomu dopomáhalo i to, že výrazně tančící Majka byla oblečena jak na recitační soutěž Puškinův památník. Trochu jsem musel revidovat oblíbené rčení mé babičky, že hezké ženské sluší všechno. Možná ještě, když jde v neděli do kostela, ale v rámci této společnosti nepůsobila Majka ve své skládané sukénce, bílé halence, ručně štrikované bleděmodré vestičce a v podivných botách nikterak reprezentativně. Tak trochu mi připomínala Máničku, tu od Spejbla a Hurvínka. Napadlo mne, že bych jí tak mohl říkat, ale netroufl jsem si jí to navrhnout. Utěšoval jsem se, že snad okouká, jak se na podobné akce ženy oblékají, a třeba to už příště bude lepší. Mé trápení a celou akci odstřelil až velkolepý ohňostroj.

Když jsme nasedli do taxíku, řekl jsem spíše z legrace: „Tak jedeme ke mně?"

Majka odpověděla, že to bude určitě levnější, než kdybychom jeli k ní na Jižák. Uvědomil jsem si, že mám doma strašný binec. Posledních několik dní jsem nevycházel, celé dny a noci jsem trávil ve stejném oblečení, trenkách a tričku, a v rámci hořícího termínu jen psal a psal jakéhosi průvodce pro jeden dámský internetový magazín. Před akcí jsem se stačil jen osprchovat a oholit, nikoli však vyluxovat či umýt nádobí. V okamžiku, když jsem začal přemýšlet, v jakém stavu je vlastně koupelna a záchod, začala mi Majka do tohoto přemýšlení a k pobavení taxikáře diktovat, co všechno musím nakoupit, aby ke mně mohla jet. Zastávka v nákupním centru 76 před půlnoční zavíračkou mne pak stála asi tolik, jako bych strávil noc v luxusním nevěstinci. Majka do košíku postupně naskládala noční a denní krém, kartáček na zuby, růžové kalhotky, průhlednou růžovou noční košilku, fialové froté ponožky (růžové neměli), růžové pantoflíčky, smetanový jogurt, med, mátový čaj a čokoládové müsli. To všechno byly zcela nezbytné komodity pro její přenocování.

Po příchodu do mého bytu...

...Majka štítivě vysypala přetékající popelník a otevřela okno. Když jsem si chtěl zapálit, vytrhla mi z ruky cigaretu. „A nekuř, není to zdravé a leze to do peněz," vysvětlila mi. „Máš tu pěkný bordel. A vůbec žádné květiny!"
Při pohledu na velmi nedbale ustlanou postel mi nakázala, abych převlékl povlečení a odebrala se do koupelny. Chvíli jsem přemýšlel, zda si stihnu potajmu zakouřit a k tomu ještě převléci dva polštáře a dvě deky, než se Majka „okópe". Když tato zařičela z koupelny, jestli jí podám noční krém a kartáček na zuby a kalhotky a košilku a krindapána nějaký čistý ručník, málem jsem spolkl hořící cigaretu.
Když jsem se později vrátil z koupelny já, prohlížela si Majka v počítači moji korespondenci. V mém županu. Počítač nevypínám a ani mě nenapadlo, že by si k němu mohla sednout.
„Tys tady jakési kočce napsal úplně to samé, co jsi napsal mně?!"
„A to jsem jí měl napsat, že jsem Eskymák?"
„No né, ale píšeš, že jí posíláš virtuální políbení na lýtko," nedala se odbýt. „A mně jsi taky poslal virtuální políbení na lýtko!"
„Rozdíl je v tom, že tobě chci dát skutečné políbení na lýtko." Byl jsem trapný.
„A nykycáš?" protáhla otázku po jejím.
„Nykycám!"
Shledal jsem, že by se zase tak moc nestalo, kdyby Majka vypadla. Ale bylo pozdě. Majka trvala na políbení obou lýtek, která však měla daleko k hlaďounce oholeným lýtečkům Simči a Gábinky a dalších. Pak zhasla lampičku, rozdýchala se a bez velkých skrupulí a předeher mne přepadla. Jen co se ze mě skulila, položila mi kontrolní otázku: „Tak co, bylo to dobré?"
Než jsem stačil cokoli říct, začala si navlékat froté ponožky.
„No, moc nekókej, je mi zima na nohy v noci. Doma mám teplejší, vlněné!"

Ráno bylo rozpačité

 Ačkoli jsem si přivstal a vzorně připravil mátový čaj s medem, jogurt i čokoládové müsli a svojí ranní cigaretu rychle vykouřil při otevřeném okně, byl jsem po příchodu rozespalé Majky pokárán, že je v kuchyni „nahulené a zima jak v morně". Všiml jsem si při denním světle, že Majčina lýtka vykukující pod mým županem by skutečně potřebovala lepší údržbu. Během krátké chvíle jsem pak vyslechl, že bych měl vyprat záclony, umýt sporák a odmrazit lednici. Při té příležitosti jsem zaznamenal, že má Majka, když není namalovaná, malé, nevýrazné oči a taky trochu křivé zuby. Pak mi nařídila nakoupit asi dvanáct druhů pokojových květin, svlékla a odevzdala mi župan.

Nevím, zda to měla být výzva, neboť pod županem neměla vůbec nic, jen ty fialové ponožky. Když jsem se k ničemu neměl, pravila, že jde do koupelny. Poskytla mi tím příležitost si ještě jednou prohlédnout ta zanedbaná lýtka, trochu povislý zadeček a stehna s prvními stopami celulitidy, pas, kterému by přece jen nevadilo pár hodin týdně v posilovně, a záda, které má hezká téměř každá žena, ale která byla u Majky zakončena až zbytečně úzkými rameny. A uvědomil jsem si, že vše by zřejmě mohlo být odpuštěno, kdyby se ta ženská chovala jako ženská a ne jako polní maršálek, že to není jenom o té tělesné dokonalosti, že lze jistě a notabene v mém věku tyto drobné nedokonalosti ženám odpouštět, ale musí být proč.
Před polednem mi od Majky přišla zpráva, proč se neozývám, že čekala, že ji pozvu na oběd. Odpověděl jsem, že jsem v práci, stejně jako ona, i když jsem doma, ale narozdíl od ní nemám polední přestávku, neboť musím napsat a odeslat velmi urgentní článek. Další zpráva byla, článek nečlánek, jen sdělením, že se setkáme v jakési kavárně u Arbesova náměstí v 16.30 hodin.

Majka přišla dokonale připravená

Měla papírek, kde ve dvou sloupcích označených + a - zelo množství povětšinou nepříliš čitelných poznámek a symbolů. S jistotou jsem ve sloupci - dešifroval jen přeškrtnutou cigaretu. Aniž by se mne na cokoli zeptala, začala pronášet zřejmě dosti poctivě připravenou řeč, při které nahlížela do svého taháku. Ta řeč by se dala nazvat asi Co musíš udělat hned a co ve velmi dohledné době, aby sis mne zasloužil a abych s tebou chtěla bydlet ve tvém bytě.
Každou kapitolu Majka ukončila tím, že se zeptala, jestli tomu rozumím. Vždy jsem odpověděl, že ano. Didakticky to zvládala výborně, její ruce při výkladu opisovaly kruhy, čtverce i tvary dalších, složitějších předmětů, o kterých šla řeč. Když jsem vytušil, že se ve svém výkladu blíží ke konci, zapálil jsem si cigaretu.
„No to snad nemyslíš vážně," opřela se Majka, až židle zapraskala. Kroutila hlavou takovým způsobem, jako kdybych v té kavárně pod stolem masturboval.
„Co nemyslím vážně? Vždyť jsi teď půlhodinu mluvila jenom ty!" bránil jsem se.
„Snad jsem ti něco říkala, ne? Poslouchal jsi?"
„Poslouchal."
„No a?"
„Poslouchal."
„A co to cigáro?"
„Nespáchal tvůj manžel sebevraždu?" řekl jsem to, co mne právě napadlo.
„Ne. Proč?"
„Ani se o ni nepokusil?"
„Ne. Když jsme se pohádali, šel se vždy ožrat."
„A tys mu zamkla a nechala klíč v zámku, že jo?"
„Jak to víš?"
„A on tě pak seřezal jako žito."
„Však proto jsem se s ním rozvedla!"
„A proč si hledáš jinýho chlapa, když ses jednoho konečně zbavila?"
„Jsem ještě mladá baba, né."
„A chceš bejt zase bita?"
„No dovol!"
„Já bych tě řezal od rána do večera!"
„Na to nevypadáš!"
„Ale chuť bych měl…"
„Tak si ju nech zajít, ogare!"
„Nenechám!"

Majko, já si tě nezasloužím!

Majka nepochybně patřila mezi ty ženy, které si nikdy v životě nepřiznají, že se dopouštějí partnerské diktatury mající za následek buď totální rezignaci, nebo sveřepý odpor. Ti, kteří rezignují, jsou pak těmito diktátorkami opouštěni proto, že jsou shledáni nedostatečně chlapskými, odpůrci (po několikerém přepočtení modřin) zase proto, že jsou shledáni až příliš chlapskými. Protože ani diktátorka není tak úplně nepoučitelná a zcela bez reflexe, zpravidla si poté, co opustí chlapa, který ji mlátil jako žito, narazí nějakého hodného. Tady mi to docela dobře zapadalo. Měl jsem být ten hodný. A taky jsem byl. Těch necelých čtyřiadvacet hodin mi však úplně stačilo. Rozhodl jsem se, že se nebudu dopouštět žádné osvěty a žádného odůvodňování zcela jednoznačného závěru, ke kterému jsem dospěl, a použil jsem tu nejbanálnější větu, kterou může použít muž, chce-li se zbavit ženy.

„Majko, já si tě nezasloužím," řekl jsem s velmi vážnou tváří, ale myslel jsem si a jdi už konečně někam do hajzlu.
„A proč jako?"
„Zasloužíš si lepšího chlapa," řekl jsem co možná nejpřátelštěji a myslel si, kterej tě pořádně nakope prdel, až ho začneš převychovávat a předčítat mu minusové body.
„Tak to jako…," nedokončila Majka větu.
„Ano, tak to jako," dokončil jsem to sám.
Poslouchat cizí telefonické hovory se nemá. Jenže jak to udělat, když pánské a dámské záchody dělí jen jakási tenká sádrokartonová příčka. Kdybych nenásledoval Majku na toaletu, mohl bych si myslet, že holky z Moravy mohou být diktátorkami, ale alespoň slušně a spisovně mluvícími diktátorkami. Jen co jsem přistoupil k pisoáru, okamžitě jsem identifikoval Majčin hlas.

„Jo mamko… nic nebude… ale no nic… je to dýbil… ňa ojebal a nic z teho… su blbá, no… no, nebránila sem mu… ano, jak to tata řikává… no jistě, vemeno z koňa je to, nic jiného… tak pa… já sa ti eště ozvu… pa… pa."
Nakonec to nebyla tak zcela mrtvá investice. S majetkem po Majce jsem naložil následujícím způsobem: noční krém zdědila sestra, denní krém Gábinka, ponožky si vzala Simča pro dceru a čokoládovými müsli a mátovým čajem jsem udělal radost hned další diktátorce. Protože i muži mívají období, kterým vládne nepoučitelnost…

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama