Olga Sommerová: Samičky u nás nikdo nehájí!
Olga Sommerová je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky lidských práv a svobod.
Olga Sommerová je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky lidských práv a svobod.
O profesi a o životě jsme si s Olgou Sommerovou povídaly v krásném a stylovém prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde pro rozhovor zhotovil fotografie skvělý fotograf Robert Vano.
TÉMATEM JE ŽENA A JEJÍ PRÁVA
Která sociální témata jsou podle vás společností podceňována a opomíjena?
Čím dál víc si uvědomuju, jak jsou u nás opět opomíjena ženská práva. Symbolem toho je naše jednopohlavní vláda. Ta je světovou raritou, nemá obdoby ani ve třetím světě. Vracíme se zpátky, za bolševika nebyla taky jediná žena ve vládě. Vládnoucí muži nejsou s to umožnit ženám-matkám místa s kratší pracovní dobou, zkrátka podpořit zaměstnanost matek s malými dětmi, do jejichž vzdělání společnost investovala finanční prostředky i pedagogické úsilí. Tím se společnost připravuje o schopnosti žen, které vystudovaly střední a vysoké školy.
A tím se taky brzdí populační růst, ženy si pak velmi rozmýšlejí, jestli chtějí porodit další děti. Zkrátka samičky nejsou v naší demokratické společnosti hájeny a podporovány. Je mi taky líto žen samoživitelek, těch, které bojují každodenně o přežití, když jim otec dětí řádně neplatí alimenty. Toto je aktuální sociální problém, v němž společnost nedokáže velkoryse pomoci.
Jaké sociální problematiky se dle vašeho soudu dlouho nezbavíme, jelikož v dané oblasti lidé stále dokola dělají stejné chyby?
V roce 2006, tedy šestnáct let po vzniku demokratické společnosti, nabyl platnost zákon o domácím násilí. Už ta váhavost svobodné společnosti, jak si poradit se společenským fenoménem, který v patriarchální společnosti panoval od věků a trvá dodnes. Domácímu násilí je vystavena každá pátá žena, je to tedy problém, týkající se především žen. Ženy jsou dnes sebevědomější, mají teoretickou, a někdy i praktickou šanci na pomoc, ale je to stále málo. Váhavost policie už způsobila, že mnohé ženy přes marné volání zemřely.
Zdá se, že jste ve svých názorech jen velmi málo ovlivnitelná. Kdy jste začala diskutovat otázky feminismu a jak si tento směr získal vaše sympatie?
Od dětství mě bolela nespravedlnost. A ženská práva byla skoro celý můj život pošlapávána. Když jsem si to ve svých pětatřiceti letech uvědomila, vytáhla jsem do boje a nebylo cesty zpět. Nejdřív jsem na to téma začala točit filmy, a když se začaly ozývat ženy, nadité nespokojeností se svým postavením doma i ve veřejném životě, zjistila jsem, že jsem šlápla na bolavé místo společnosti. Potom jsem se začala k diskriminaci žen vyjadřovat veřejně, mimo svou profesi. Film O čem sní ženy vytryskl jako potřeba pojmenovat zkušenost mou i mých přítelkyň. Ten obrovský ohlas, který způsobily pak moje knihy, byl jasným signálem, že je cosi shnilého v českém patriarchálním státě, byť se už nově honosí erbem svobodný a demokratický
POLITIKA NENÍ PRO MĚ!
Uvažujete o tom, že se někdy aktivně angažujete v politice?
Moje místo pro angažmá je zdola, z občanské společnosti. Jako politička bych si nemohla dovolit říkat pravdu. A proč bych opouštěla svou profesi, když je to nejkrásnější povolání na světě?
Kde ráda trávíte svůj volný čas?
V přírodě. Příroda nelže, tam nabývám dojmu, že svět je v pořádku.
Z DCERY JSEM NADŠENÁ!
Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu, co se vaší dcery Olgy týká. Jak hodnotíte její práci ze svého úhlu pohledu?
Jsem nadšená jejím nadšením pro dokumentární film. Cením si její pracovitosti a jsem okouzlená jejím talentem. Pro mě je v současné chvíli, tak jako byl kdysi její otec, nejlepší dokumentární kameramankou, a proto ji taky náležitě využívám pro své filmy.
Do jaké míry se pracovně potkáváte?
Natočila jsem s ní jako s kameramankou osm filmů. Protože je sama režisérkou, ví, co má točit, a protože ráda drží kameru v ruce do úpadu, vezu se na její mladé energii jako na pohodlném voze. A já jí zase supluju pedagogické konzultace, které neměla, protože nemohla studovat na FAMU.
MOJE PROFESE JE BÁJEČNÁ!
Jaké lidské osudy vás vždy nejvíce zasáhnou?
Nejvíc mě zasáhly osudy statečných mužů a žen, kteří se postavili brutálnímu komunistickému režimu, strávili dlouhá léta v bolševických lágrech, a nakonec je naše společnost odměnila ubohými penzemi, tlustou čarou za zločiny komunismu, kdy až na výjimky nebyl nikdo z prokurátorů, soudců či sadistických bachařů odsouzen. Jenom to dvacetileté přehazování horkého bramboru, zákona o třetím odboji, je ostudou poslanců ve všech parlamentech od revoluce. A druhá věc, a to je moje celoživotní téma, je bolest rodičů, kteří přežili svoje děti. Vím, že je to vis major, nevíme, kdy na nás osud ukáže prstem, a nikdo z nás není na tuto krutou ránu připraven. Moje máma pochovala dva syny, a proto jsem před pěti lety natočila film Přežili jsme svoje děti. Ztrátu dítěte považuju za největší a nevyléčitelnou bolest, kterou nám osud přihraje do cesty.
Co si přejete, aby divák viděl ve vašich dokumentech „mezi řádky"?
Vždycky si přeju, aby divák spolu s mými hrdiny prožil katarzi, a uvědomil si, že zůstat sám sebou, nezradit sám sebe, je šance, kterou není radno promarnit.
Přinesla vám v osobním životě vaše práce někdy nějaká omezení?
Když jsem byla přítomna nějaké fantastické události, a neměla s sebou kameru, skoro jsem si ji neužila, jak jsem litovala toho, že ji nemůžu zaznamenat. A když jsem s sebou tu kameru měla, neužila jsem si té situace, protože jsem pořád sledovala, jestli to kameraman nebo kameramanka dobře natočí, jestli vidí to, co já, jestli je v tom správném úhlu, kde je to nejzajímavější. Tahle profesionální deformace mi brala radost z pozorování, a vlastně jsem si tu radost dopřála až ve střižně, když se úlovek podařil.
Jakou pracovní příležitost považujete ve své kariéře za stěžejní, klíčovou?
Že jsem mohla poznat skvělé lidi, politické vězně padesátých let, když jsem točila cyklus Ztracená duše národa. A potom židovské odbojářky a ženy, které prošly Osvětimí, hrdinky mého filmu Sedm světel.
Jaké pracovní nabídky zásadně odmítáte a proč?
Netočím publicistická a bulvární témata.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Zdroj: www.ibestof.cz
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
