reklama

Vesnice mě donutila změnit život. Odešla jsem z práce

"Když jsem se stěhovala na vesnici, vůbec jsem netušila, jak mi změní celý život. Nenáviděla jsem to tam..." píše Martina!

Foto: ISIFA/Thinkstock

"Když mi manžel oznámil, že se budeme stěhovat do nového domu, byla jsem nadšená, má radost ale opadla, když jsem zjistila, že to bude na vesnici, 40 kilometrů od Prahy, 2000 obyvatel, jeden krám a tři drbny. Myslela jsem, že omdlím, nechtěla jsem z města pryč," píše Martina.

Jak se Martině změnil život, když dorazila z velkoměsta na klidnou vesnici, kde se denně potkávala s těmi stejnými lidmi a večer se chodí brzo spát, protože noční život funguje akorát v místní hospodě?

Konečně se budeme stěhovat

Už dlouho jsem se těšila na nové bydlení. Tomáš sliboval, že jen co objeví něco pořádného, přestěhujeme se z bytu do domku se zahradou a koupíme si psa. Když přišel domů a ve dveřích na mě křikl, že mám balit věci, myslela jsem, že se vážně zblázním radostí. Hned jsem v hlavě plánovala, co kam uložit, co vyhodit a které věci si dokoupíme. Ale bylo to předčasné...

Doporučujeme: Na vesnici nás nenávidí. Jsme pro ně příliš BIO!

Později jsem viděla fotky, které mě nadchly, už méně ten fakt, že dům dostavují na vesnici, kde není žádné soukromí, žádná škola pro děti a už vůbec se nedá nikam zajít. Jasně, že máme auto a je to kousek od Prahy, ale já jsem z velkoměsta prostě nechtěla. Jenže už bylo vše podepsané a my se přeci jen stěhovali.

Nový domov

První týden v novém domě celkem ušel, všechno jsme stěhovali, plánovali, rozkládali a sestavovali, o práci a zábavu nebyla nouze, měla jsem dovolenou a nemusela dojíždět do Prahy. Celkem jsem se uklidnila, že to snad zvládnu a děti? Zuřily, prý se jich nikdo neptal, musí do nové školy a kamarády mají až v Praze.

Možná se někomu těch 40 kilometrů zdá v pohodě, ale ne do takových "prdelákovic", kde jezdí dva autobusy denně. A o cestování v zimě radši ani nemluvit.

Když Tomáš odešel do práce, já měla ještě dovolenou. Během těch pár dní jsem potkala sousedy, seznámila se s paní v krámě a musím říct, že jsem byla v šoku, jak byli všichni hodní. Dokonce nabídli, že nám pomohou se stěhováním a kdyby bylo třeba, ať se ozvu.

Práce, domácnost, spát

Po čtrnácti dnech mi začal šílený kolotoč. Ráno jsem vstávala brzo, abych vypravila děti, než jim pojede autobus do vedlejšího městečka do školy, Tomášovi jídlo, sebe nachystat a hurá po okrskách směr Praha.

Už za dva měsíce mi to lezlo krkem, večer jsem přijížděla vorvaná a unavená z cestování. Do té doby jsem byla zvyklá, že jsem za 10 minut doma, cestou nakoupím, vyzvednu děti a hotovo. Teď to bylo tedy pořádně složité. Když jsem si o víkendu chtěla odpočinout, začaly kolem vrčet sekačky, pily a já nevím, co ještě. A vyrazit za kulturou do Prahy? Tomáš nechtěl, prý když je v týdnu pořád pryč, chce být doma a bylo. Nenáviděla jsem to tam!!!

Začala jsem objevovat krásy okolí

Když už jsem myslela, že to fakt vzdám a odstěhuju se do Prahy, poznala jsem jednu milou sousedku, která mě pozvala na cvičení. Začala jsem se seznamovat  s místními maminami. Ukázaly mi, jak si zasadit dobroty na zahradě, jak upéct lahodné koláče nebo kde se v místě dají koupit čerstvá vajíčka.

Za necelý rok jsem pochopila, že ani na malé vesnici nemusí být nuda. Konají se zde různé jarmarky, zábavy, sportovní akce. A prostě, když člověk chce, zábavu si najde. Jediné, co mě štvalo byl čas. Neustále jsem chodila pozdě večer domů a vlastně jen přespat a zpět. Až jednou přišla sousedka Jitka a dala mi skvělou nabídku.

Vlastní firma

Když si dnes na to vzpomenu, přijde mi to jako šílenství. Chtěla začít podnikat a dělat domácí marmelády a podobné dobroty a jezdit s nimi na víkend do měst a prodávat. Hrozně mě ta práce nadchla, tak jsem jí na to kývla. Ani nevím jak, ale za měsíc už jsem dala výpověď. Byla jsem blázen, vůbec jsem netušila, co dělám, ale cítila jsem, že je to tak správně.

Už první várku marmelád a různých omáček na těstoviny jsme měly rozprodanou do posledního kousku a chodily nám hezké emaily a dopisy, že je vidět, když někdo dělá práci poctivě. Nevydělávaly jsme žádné obrovské sumy, ale ten pocit, když člověk dělá něco, co ho baví, má víc času na sebe, na děti, přátele a procházky v přírodě, to stojí za to.

Poznala jsem sama sebe

Už budeme v domku dva roky, já stále s Jitkou vyrábím různé dobroty a jezdíme po farmářských trzích. Za tu dobu jsem se naučila odpočívat, nehonit se za prací a víte co? Už nemám prášky na tlak ani na pálení žáhy. Dobře vím, že je to tím rytmem, který jsem nasadila.

Náš tip: Proměna baculky na štíhlou krásnou ženu za 100 dnů!

Vesnici bych už za nic na světě neopustila, i když děti neustále protestují, že v takovém zapadákově být nechtějí. Řekla jsem jim, že až budou dospělí, ať si dělají, co chtějí, ale teď prostě budeme všichni pohromadě a tady. Lidé z okolí mě naučili zpomalit, zamyslet se nad sebou, najít něco, co mě naplňuje a myslím, že by to měli zkusit všichni, co ze samého stresu nespí, mají vředy a neudělají si čas na pár chvil s přáteli. A co Praha? Jednou za měsíc vyrazím z manželem či kamarádkami do divadla nebo vinárny a užijeme si velkoměsto, ale večer už rozhodně spím doma a čekám, až mě ráno vzbudí zvuk sekačky...

Dokázali byste se z velkého města přestěhovat na vesnici? Nebo si to bez všech těch služeb a výhod nedokážete představit? Napište nám v diskuzi pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Psala jsem anonymy milence svého muže

Zahoďte šampony! Nového trendu se chytly i celebrity!

Jak na vlhkost a rosení oken? Poradíme!


"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama