reklama

V kůži akrobatického pilota: Jaké je létat hlavou dolů?

Ze země vypadá akrobatické létání krásně. Jaké to ale je, když sedíte v kabině s pilotem?

Foto: Red Bull Media House

Je neděle ráno, trochu zamračeno. Teploměr hlásí šest stupňů, ale na letišti v Jaroměři se zdá být mnohem míň. Možná se ale klepeme taky proto, že nás čeká let se skupinou akrobatických pilotů, kteří si říkají Red Bull Flying Bulls.

Co jsou zač? Čtyři vzdušní akrobaté, kteří při svých vystoupeních dokonale splynou nejen se svým strojem, ale i se sebou navzájem. Na obloze dělají psí kusy, dělají je na vlas stejně a dokonale synchronizovaně, a jejich letadla jsou při tom ještě navíc od sebe vzdálená třeba jen na dva metry. Nenapadá mě žádná jiná sportovní disciplína, u které by byla potřeba větší koncentrace, důvěra a schopnost týmové práce.

"Tak jdeme na to, ne?" říká hned na uvítanou manažer českých Flying Bulls Martin Nepovím. "Kdo půjde první?" Mám strach, ale hlásím se. Zároveň se totiž nemůžu dočkat. Miluju létání i ty nejšílenější pouťové atrakce, a tohle, pokud to přežiju, přece musí být ještě lepší. A kromě toho, když půjdu první, aspoň neuvidím ty přemety, které na nebi dělá pilot s ostatními.

Nakonec se dohodneme, že poletí čtyři lidi najednou, tedy celá formace. Dostávám kapitána Flying Bulls Stanislava Čejku, který ostatní vede, a létá tedy v čele. Hned si tedy připadám bezpečnější, a samozřejmě i důležitější. 

Stojíme před hangárem, kluci připravují svá letadla, my dostáváme padák a krátké školení. "Samozřejmě to vůbec nebudeš potřebovat, ale čistě pro formu. A taky, abys za to náhodou omylem nezatáhla a neotevřelo se to v letadle," chtěl mě asi uklidnit manažer Martin, ale samozřejmě si hned představuju, jak uprostřed nějakého vrutu se kabina letadla zaplní mým padákem.

Něco podobného pak slyším ještě když se pracně soukám do kabiny. Letadla Flying Bulls mají dvě místa, pilot sedí vzadu. Takže ho nebudu mít na očích, dochází mi. Martin mi podává ruku, jinak bych se na křídlo, přes které se do kabiny vstupuje, těžko vysoukala. 

Na sedadle v tomhle letadle si připadáte trochu jako na gynekologickém křesle ("Sem si sedněte, trapné narážky si odpustím," potvrzuje Martin). Sedíte totiž hluboko v kabině, nohy od sebe a v podstatě ve výši očí. Navíc v kabině na většinu věcí nemůžete sahat a už vůbec ne stoupat, takže jen nalodění je vlastní takový malý akrobatický kousek.

Ale povedlo se. Upevňují mi pásy, další školení o tom, že když se něco stane, sklo kabiny odletí, já odepnu dvě pojistky a vypadnu. Super. Radí mi, že ve vzduchu si mám pásy ještě utáhnout, ale později na to samozřejmě zapomínám.

Dostávám sluchátka s mikrofonem, se kterými budu s pilotem při letu komunikovat. Zapínají se automaticky hlasem - aspoň na jednu věc tedy nemusím myslet. A už přichází můj osobní pilot, Stanislav Čejka. Vypadá strašně sympaticky, pořád se usmívá, má děsně veselé oči, poletí v džínách, pohoda. Tak to tam nahoře asi nezažívají nic strašného, když vypadá takhle dobře, říkám si.

Za vteřinu už sedí za mnou, znovu mi opakuje, na co všechno nemám sahat a ptá se, jestli už jsem někdy letěla s akrobatickým letadlem. Neletěla. Ale nic na to neříká. "To nevadí, ne?" ptám se. "Jasně že ne, budu na vás brát ohled," směje se. To jsem zvědavá. Standa je totiž především armádní pilot, který létá s gripenem.

Připravujeme se na start, ostatní letadla se řadí těsně, opravdu velmi těsně za nás. "My vážně poletíme v té samé formaci, v jaké létáte při vystoupení?" ptám se poslušně do sluchátek. "Jasně, předvedeme vám pár společných kousků a pak se odpojíme."

Rolujeme po travnaté startovací dráze, ven vidím jen bokem letadla, stejně jako pilot. Špička stroje je prostě moc zvednutá. V rychlosti 150 kilometrů za hodinu se odlepujeme od země, setinu vteřiny po nás i ostatní. Chvíli stoupáme a ve sluchátcích se ozve: "Tak jdeme na to? Začneme zlehka, jen se trochu otočíme na bok... A na druhý bok... Je vám dobře?"

Je mi skvěle, na strach už jsem dávno zapomněla a už teď vím, že si to strašně užiju. "Tak fajn, dáme přemet." Nabíráme rychlost, stoupáme prudce vzhůru, mraky se přibližují - ještě že je zataženo, modrá obloha by vůbec nevytvořila takový efekt. Na obličeji už cítím přetížení, hlava má asi třicet kilo. 

Ale pak se přetočíme hlavou dolů. Trochu křičím, ale spíš se směju. A když se podívám doleva a doprava, detailně vidím do obličeje ostatních pilotů i jejich spolujezdců. Jsou strašně blizoučko u nás. Nechápu, jaktože jsme se už dávno nesrazili, ale je mi to jedno, důvěřuju jim.

"Já to z nich mám nejlepší, koukám před sebe, ale oni musí sledovat, co dělám já, takže mají pořád hlavu na stranu, což je jeden z důvodů, proč akrobatičtí piloti někdy mívají problém s páteří," popisuje mi později.

Nevím, kolik přemetů a obratů kolem své osy do té doby zvládneme, ale když pak zase visíme hlavou dolů, Standa mi povídá: "Podívejte se pod sebe." Dívám se a koukám se do očí vyděšeného kolegy, který si dřív než já všiml, že provádíme trik zvaný zrcadlo. Dvě letadla nad sebou, téměř se dotýkající kabinami. Zcela nelogicky dostávám záchvat smíchu a nadšeně mu mávám.

Pak se oddělujeme od ostatních a Standa se ptá, jestli dáme ještě nějakou akrobacii, nebo budeme létat jen tak zlehka. Jasně že akrobacii, koho zajímá vyhlídkový let. "Byla jste někdy na Kuksu? Já vám ho ukážu." Takže letíme k zámku Kuks, jsme mu na dosah a oblétáme ho na boku. Všichni zámečtí průvodci se můžou jít klouzat, protože tohle je nejvíc. Jinak už památky vidět nechci.

Zkoušíme, co vydržím, do poslední chvíle, ale déle jak patnáct minut Flying Bulls ve vzduchu nebývají. "Všichni už jsou na zemi, tak se pomalu taky vrátíme. Vydržela jste to nejdýl," chválí mě. Po cestě zpátky na letiště (vůbec nevím, kterým směrem je, hlavu mám zamotanou a zauzlovanou) mi rekapituluje náš let: Nejvyšší rychlost, kterou jsme letěli, je něco přes 350 kilometrů za hodinu, působilo na mě přetížení 4 G.

Jen pro srovnání, při závodech Red Bull Air Race, které si lidé s Flying Bulls velmi často pletou, ale ve skutečnosti spolu kromě letadla a přetížení nemají vůbec nic společného, je povoleno maximálně 10 G, víc už může být nebezpečné. I při těch deseti ale ztrácíte periferní vidění, začínáte vidět černobíle, a když jde o záporné přetížení, odkrvuje se mozek, takže možná přistanete s očima zalitýma krví.

Mně se ale nic takového nestalo. Mně se spíš trochu trapně oči zalívaly slzami dojetí, protože to byl jeden z nejlepších zážitků mého života. Doopravdy. Říkám Standovi, že má fakt dobrou práci. "Já vím, taky ji mám rád," odpovídá a nemá přitom na mysli jen Flying Bulls, ale i svoji práci v armádě.

"Málokdo ví, k čemu gripeny vlastně slouží," říká mi, protože je mu jasné, že jediné, co o gripenech vím, je, že mají sexy tvar a létají nadzvukovou rychlostí. "Nemáme jen pravidelný výcvik, která jsou ale samozřejmě také důležitá. Gripeny slouží především k obraně vzdušného prostoru České republiky. K tomu patří i pomoc letadlům v nouzi. Máme služby, kdy musíme být v pohotovosti, a zhruba jednou za měsíc se stane, že nás třeba velitelství NATO zvedne, abychom se doletěli podívat k letadlu, které ztratilo spojení, jestli je tam všechno v pořádku. Může se to stát i vám, až pojedete na dovolenou."

Ještě mi stačí říct, že pilotem si přál být od svých tří let a sen se mu (evidentně) splnil. Připadám si jako ve sluníčkovém americkém filmu a loučím se. Doufám, že ne na dlouho.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama