Nejhorší partneři pro život: Kteří to jsou?
Když byli děti, rodiče a učitelé se z nich hroutili. Jako dospělí přivádějí k šílenství zase své okolí - partnery, kolegy, šéfy a případně podřízené. Kdo jsou a jak je poznat?
Když byli ještě děti, rodiče a učitelé se z nich hroutili. Jako dospělí přivádějí k šílenství zase své okolí - partnery, kolegy, případně podřízené. Kdo jsou a jak je poznat?
"On/ona z toho vyroste," říká se nad dítětem, které nevydrží chvíli v klidu, neumí se soustředit a pobíhá z místa na místo i v těch nejméně vhodných okamžicích - kromě mnoha dalších projevů. Většinou se jedná o chlapce a většinou mají normální nebo dokonce vyšší inteligenci. Jenže ne vždycky s věkem potíže vymizí.
Celý život je problém
ADHD (Attention deficit/hyperactivity disorder) se označuje skupina neurobiologických dysfunkcí, jimž se dřív říkalo různě, například lehká mozková dysfunkce, hyperaktivita, hyperkinetický syndrom atd. Ať už pod jakýmkoliv názvem, vždy jde o snížení schopnosti zaměřit a udržet pozornost, přizpůsobovat aktivitu a ovládat impulzy.
Podle odborných zjištění tato porucha přetrvává až do dospělosti až v celých 50 procentech případů. Znamená to, že kolem nás je asi pět procent takových lidí. Těch, kteří neumí udržet vztah, jsou vznětliví a popudliví. Střídají partnery/partnerky, ale průběh vztahu je vždy stejný: počáteční nadšení se brzy zvrhne v "nesnesitelnost" a končí někdy i pořádnou Itálií, nebo naopak útěkem. U dětí je většina postižených mezi chlapci, ale v dospělosti je výskyt u obou pohlaví stejný.
Tito lidé mají vyšší rizika pro nežádoucí jednání, jako jsou závislost na drogách nebo alkoholu. Důsledkem poruchy jsou potíže během vzdělávání i pak v zaměstnání. Velmi časté a typické je asociální chování, riskantní řízení automobilu či promiskuita.
Poznáte je?
Není na ně spolehnutí. Chovají se často jako smyslů zbavení a sami se ničí, ale nedají si ani poradit, ani pomoci - i když pomoc existuje. Nevydrží naplňovat běžné povinnosti všedního dne, a tak si velmi často neumí udržet ani práci. Aby zakryli své selhání, uchylují se ke lžím, z nichž splétají celé sítě. Kdo ví, kde je pravda?
Už po krátké době by vám mohly být podezřelé některé projevy, jako například nezájem věnovat delší pozornost konverzaci, čtení a vůbec mentálním aktivitám. Při činnosti i v zaměstnání se projevuje jako neschopnost dokončit úkol.
Typická je také roztržitost, zapomnětlivost a citová labilita, při níž se střídají nálady bez zjevné příčiny. Důsledkem jsou pak problémy se zvládáním hněvu a celkově potíže se sebeovládáním: popudlivost, výbuchy, ironizování.
Tento impulzívní přístup pak vede k neuváženým rozhodnutím v osobním životě i v práci, k nezodpovědnosti. Obtížně se vyrovnávají se stresem, úzkostí, zmatkem a rozčílením.
Nepozornost, hyperaktivita, impulzivita
- Problémy se soustředěním a organizací aktivit: Jako děti neustále potřebovali dohled, připomínání úkolů a podněty k obnově soustředění apod. V dospělosti porucha pozornosti nabývá na významu a stále více se projevují obtíže s plánováním a realizací plánovaných aktivit.
- Ekvivalentem hyperaktivity v dospělém věku je např. workholismus, obtíže vydržet na různých pracovních schůzkách, dokázat ukázněně stát ve frontě nebo například dodržovat omezenou rychlost při řízení automobilu. Subjektivně si pacienti stěžují na jakýsi vnitřní nepokoj, který je nutí ke změně situace.
- Impulzivnost přináší častější experimentování s drogami a závislost na alkoholu nebo neustálé střídání sexuálních či "životních" partnerů, což může vést k pohlavní chorobě nebo nechtěnému těhotenství. Pokračování impulzivity do dospělého věku přináší například riskantní řízení automobilu, neuvážené změny zaměstnání nebo rozvody
Co s tím?
Psychologové upozorňují, že přetrvávání této poruchy v dospělosti souvisí s pozitivní rodinnou anamnézou, nepříznivými životními podmínkami a přítomností dalších psychiatrických potíží, jako jsou poruchy chování, porucha opozičního vzdoru, úzkostné poruchy a poruchy nálady.
Zatímco v dětství mají odborníci rodiče spíš uklidňovat a celý problém zlehčovat s tím, že mozek snad ještě dozraje, v dospělosti se v plné nahotě objeví jeho skutečná rizika. Pak už skutečně není na co čekat. Jediným řešením je léčba u odborníka - psychiatra, který předepíše příslušné léky. Pak už zbývá jen kontrolovat, aby je postižený vydržel skutečně dlouhodobě brát...
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
