Těch 359 dní uteče jako voda a zase budeme strojit stromeček. Je to tak, ale pokud takhle uvažujete, tak už jste dávno a beznadějně dospělí...

Dětem totiž čas plyne mnohem pomaleji. U čtyřletého mrňouse je totiž rok celá dlouhá čtvrtina jeho dosavadního života, zatímco u lidí kolem šedesátky je to jen jeho zanedbatelná část. Také proto děti bývají tak netrpělivé a čekat pár minut jim připadá jako věčnost. Nemohou se dočkat dalších událostí, zatímco starší lidé už o ně tolik nestojí.

Jak vnímali čas Mayové?

Ve starodávných kulturách nebyl čas vnímán lineárně, tedy jako veličina, která "běží" kupředu a nepřetržitě jí přibývá. Považovali ho za cyklický, jako neustálé opakování a návrat stejného. Tak je tomu vlastně v přírodě, kdy se na jaře tráva vždy znovu zazelená a stromy se obalí listím.

Příkladem jsou například právě staří Mayové, jejichž "konec cyklu" měl znamenat jen začátek nového období, a nikoli konec světa, jak jsme se děsili před pár týdny. S takovým vnímáním času však nastal konec, jakmile vliv lidských činů převýšil nad přírodními jevy.

Kde je sídlo času?

Na vnímání času nemáme sice žádný speciální orgán, jako je třeba nos pro čich, ale přesto v sobě máme zabudované vnitřní hodiny. Nejde však o biologické hodiny, o jejichž tikání  mluvíme, když začneme uvažovat o dítěti, a které řídí cyklus spánku a bdění i další pravidelně se opakující procesy v lidském těle.

Tyto vnitřní hodiny se nacházejí ve vývojově nejstarších částech mozku a také v několika oblastech mozkové kůry - a jsou to "stopky". Zpracovávají totiž krátké časové úseky v řádu milisekund podle pohybů, řeči nebo rytmu okolí.

Přečtěte si také: Chybí vám pohoda? Vylaďte si biorytmy a bude vám líp!

Nevědomý odhad takových úseků umožňuje už novorozencům rozpoznat jiný rytmus v hudbě (třeba v ukolébavce) a nebo u tenisty odpálit přilétající míček. Frekvence těchto impulsů vnitřních hodin je asi 10 za vteřinu. Vnímání se pak posunuje po "delších" úsecích v trvání jedné až dvou vteřin.  

Pokusy v naprosté tmě a bez kontaktu s vnějším světem v hluboké jeskyni někdy v 70. letech minulého století prokázaly, že tyto vnitřní hodiny fungují stále, ale postupně se mírně zpožďují. Lidský "subjektivní" den tak měl kolem 25 hodin.

Jak oklamat vnitřní hodiny? Emoce, empatie, věk!

Tyto části mozku (korové oscilátory) však jde ošidit. Největším"zrádce" jsou tak jako vlastně vždycky v životě naše emoce. Proto se tak vleče čas, když děláme něco neradi, a naopak utíká jako splašený, když se nám něco líbí. Naše vnímání času se mění podle toho, s jakými lidmi se setkáváme, v jakém jsme vnitřním rozpoložení, jakou máme náladu.

Pokud je člověk dostatečně empatický, jeho vnitřní hodiny se synchronizují podle rytmu hodin jeho bližních - vlastně "přejde" na jeho čas. V přítomnosti starší osoby, která je pomalejší než my, tedy naše hodiny zpomalí a čas se natáhne. Stejně je tomu při komunikaci s malým dítětem. Matka, aniž by si to uvědomovala, přejímá jeho rytmus, mluví pomaleji, dělá pomalejší gesta.

Starým lidem totiž  utíká čas rychleji v rozměru měsíců a let, ale  přítomné okamžiky se jim zdají naopak delší. Potvrdily to v 90. letech 20. století pokusy amerického psychologa Petera Mangana. Lidé ve věku kolem 20 let odhadovali dobu tří minut průměrně jako tři minuty a tři vteřiny, zatímco u skupiny lidí  60 - 80 let už to byly tři minuty čtyřicet vteřin.

Strach a stres versus vnímání času

Poplést vnitřní hodiny a zkreslit naše vnímání času dokáže například hluboké soustředění na nějaký úkol, ale třeba také rychlé pípání. Vzpomínáte na první díl filmu Vetřelec? Soundtrack měl záměrně stejný rytmus, jako je tep lidského srdce, a ve vypjatých scénách nenápadně a postupně zrychloval. Zrychlil tak divákům i srdeční puls, čímž navodil stejnou reakci, jako má strach. A strach vede ke zkreslenému vnímání času - zrychuje naše vnitřní hodiny, abychom mohli rychleji reagovat: utéct nebo se bránit.   

U člověka, který má strach nebo je ve stresu, se uvolňuje v mozku hormon dopamin. Právě ten aktivuje naše vnitřní hodiny a představuje tak pojítko mezi emocionálním stavem a tím, jak vnímáme plynutí času.

Soustředění zkracuje čas. Nuďte se!

Například ten, kdo má fobii na pavouky, vnímá čas, po který se na ně dívá, jako mnohem delší, než ve skutečnosti. Také se mu zdá delší než někomu, kdo se pavouků nebojí.

Podle francouzského psychologa Paula Fraisse si ubíhající čas uvědomuje po  tří- až čtyřsekundových časových úsecích. Dlouhé časové úseky ke svému zpracování navíc vyžadují zapojení paměťových procesů a pozornosti.

Což znamená, že když se opravdu zabereme do nějaké činnosti, mozek nepočítá všechny impulzy, a tak se nám čas zdá kratší. Zdá se tedy, že nejvíc nám prodlouží náš čas a život, pokud se budeme neustále nudit... 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Test: Jak vám funguje mozek? 

Závislost na prášcích na spaní? Peklo ve dne v noci

Horoskop na celý rok 2013: Máte se těšit, nebo bát?